U PRAMENE BLANICE

Pátá nejdelší jihočeská řeka Blanice vzniká na zaplevelené mokřadní louce severního úpatí Knížecího stolce v nadmořské výšce 972 metrů. Nedaleko odtud do konce 2. světové války stávaly vsi Goldberg (česky oficiálně Zlatá) a Gamsau. T původně tvořily jednu osadu místními usedlíky zvanou Stierwald (Býčí Les) a po nichž dnes zůstalo jen zdi několika zarůstajících domů a listnáče lemující louky a pastviny. Jakousi pochmurnost místa snad odráží pověst, podle níž se tu v lesním močále utopil býk a později zde vznikla osada pojmenovaná na paměť této události. A ztráta dobytčete tehdy pro mnohé sedláky znamenala opravdové neštěstí. Přišly nejen o maso, ale především o tažnou sílu pro práci v lese i na poli. (O pověsti viz: Gustav Jungbauer, Bóhmerwaldsagen, Jena 1924, s. 66/67).

KNÍŽECÍ STOLEC, NEJVYŠŠÍ HORA VOJENSKÉHO ÚJEZDU BOLETICE

I když název obce Zlatá nesouvisí s těžbou ušlechtilého kovu, jakoby chtěla napovědět, že Blanice ve středověku bývala zlatonosnou řekou. Více o rýžování zlata na této řece si povíme více později, a nyní se zastavme na Knížecím stolci. Tato hora s krásnými výhledy z dřevěné rozhledny na všechny strany (za dobré viditelnosti i na Alpy) dosahuje nadmořské výšky 1226 metrů. Asi kilometr od ní se nachází ještě o dva metry vyšší skalnatý vrcholek zvaný Lysá, na jejím jižním úpatí žil za První republiky poslední šumavský poustevník Konrad Almer

ARNOŠTOV, PRVNÍ VESNIČKA NA BLANICI VZNIKLA DÍKY SKLÁŘSTVÍ

Arnoštov tak trochu připomíná Kvildu nebo Jizerku v Jizerských horách. Nachází se obklopen lesy v mělkém údolí řeky Blanice v nadmořské výšce 828 nad mořem, a proto o mrazivé noci tu nebývá nouze. Na rozdíl od Kvildy nebo Jizerky sem zavítá mnohem méně turistů a tak osada působí mnohem poklidněji. Arnoštov vznikl na počátku 19. století coby menší sklárna pojmenována na počest tehdejšího ředitele schwarzenberského panství Ernesta (Arnošta) Mayera. Již roku 1808 zde stála nejen huť na skleněné výrobky všeho druhu, ale i drtička křemene, brusírna, osm domků pro rodiny a sklářů a dům pro huťmistra, kterým byl tehdy Jan Plechinger, skelmistr ze zrušené sklárny u Zvonkové. Jeho vnuk Julius tíhl spíše k umění, především k hudbě. Proslavil se především složení operety Vazač košťat ze Šumavy a melodií k oblíbené Hartuaerově písni Tief drin im Böhmerwald. Proto mu určitě nevadilo, když podnik roku od něho roku 1854 odkoupil a připojil ke svým prosperujícím sklárnám ve Vimperku a v Lenoře Wilhelm Kralik, jehož synové a další příbuzní už si ale tak dobře nevedli. Sklářský podnikatel Václav Hrdina z Chlumu u Třeboně roku 1924 továrnu odkoupil a ta s bídou udržela až do konce 2. světové války. Dnes sklářské časy Arnoštova připomínají již jen domky dělníků přestavěné na bytovky a strohý zámeček připomínající sídlo provozovatelů.

MÍZAVA, JEDNA Z NEJSTARŠÍCH SKLÁREN NA ŠUMAVĚ

Sklárna v Arnoštově vznikla svým způsobem jako pokračovatelka nedaleké sklárny Mízava, jedné z nejstarších na Šumavě. První písemná zmínka o ni pochází roku 1470, nicméně fungovala zřejmě i o mnoho dříve. Sklářské výrobky, včetně zrcadel a skel do brýlí se vyváželi nejen do Norimberka, ale i například do vzdálenějšího Gdaňsku. Za třicetileté války dočasně vyhasla. Po té ji koupil a obnovil španělský šlechtic Dominico de Sero, po jehož smrti roku 1656 se dědičkou stala manželka Christiana, která se následně provdala za prachatického měšťana Hanse Fuchse. Ten se sklárny v Mízavě rovněž ujal, avšak za jeho působení začala sklárna stagnovat a kromě se na Fuchseho množily stížnosti, že nešetrně kácí lesy. Po něm se vystřídalo ještě několik majitelů, jimž se rovněž s výrobou skla moc nedařilo, kromě toho jejich polnosti i dobytek až příliš často postihovaly různé pohromy. Sklárna zanikla definitivně po té, co ji roku 1737 získal jakýsi nedbalý Nikolaus Thonhofer ze Šmausovy huti (Schmausenhütte) u Zejbiše.

BÝVALÁ LESNÍ ÚZKOKOLEJKA ARNOŠTOV – SPÁLENEC, POZORUHODNÁ TECHNICKÁ PAMÁTKA

Šumavské lesy nejednou postihly obrovské polomy. Jednou z nejznámějších se stala vichřice v roce 1870, která pokosila většinu lesních porostů a zároveň umožnila těžbu v takovém rozsahu, že z ní zbohatly nejen velké firmy, ale i obyčejní šumavští dřevorubci, kteří jindy často spíše živořili. Mnozí zase ale po opadnutí dřevorubecké horečky opět zchudli, kromě toho krátkodobý blahobyt pokazil hodně mezilidských vztahů, jak to poutavě líčí Klostermannovy romány.

Okolí Arnoštova postihly lesní porosty v letech 1917 a 1918 dvě vichřice, jedna v listopadu, druhá v lednu. Z nutnosti odvozu obrovského množství dřeva na podzim roku 1918 byla postavena lesní téměř patnáctikilometrová úzkokolejná železnice, kterou obsluhovaly tři lokomotivy. Nejprve se dřevo sváželo k pile v Arnoštově a pak už ve zpracované podobě dopravilo k hlavní trati mezi Prachaticemi a Volary, konkrétně poblíž současné zastávky Spálenec. Nákladní úzkokolejka fungovala i poté, co dřevo popadaných stromů bylo dávno odvezeno. Dosloužila až v 60. letech minulého století a dodnes se po ní dochovaly náspy, úvozy, kamenné mostíky či jejich pozůstatky, v blízkosti stanice Spálenec i koleje. Železnice vedla více méně podél Blanice, a to v místech, kde tato řeka protéká a meandruje na jednou ze svých nejkrásnějších úseků. Na okolních, často mokřadních loukách rostou kromě vrb a bříz pro Šumavu typické šumavské smrky s větvemi až k zemi.

KAŇON BLANICE A HRAD HUS

Blanice se podobá Vltavě tím, že na svém horním toku až do nadmořské výšky okolo sedmiset metrů má poměrně mírný spád. Po té se obě řeky změní v bystré toky s balvany a peřejemi úseky. Na Blanici tato úchvatná místa najdeme především v okolí hradu Hus a po té ještě pod Záblatím.

Hrad Hus sloužil k obývaní pouze něco málo přes jedno století, než byl po vypálení rozbořen a obnovy už se nikdy nedočkal. Během své krátké historie se ale v jeho držení vystřídalo hned několik vlastníků, kteří stojí určitě za povšimnutí a daly by se o nich napsat celé romány. Z povolení krále Jana Lucemburského hrad roku 1341 založili Jenšík, Vavřinec, Herbort a a Pešek z Janovic. Již o dvanáct let později se stal majetkem samotného krále, tehdy již Karla IV. O další tři desetiletí později ho Václav IV. udělil Zikmundovi Hulerovi, jednomu z nejkontroverznějších šlechticů své doby. Jeho předkové byli významní chebští měšťané, kteří přesídlili do Prahy, kde ještě více zbohatli především obchodem se suknem. Zikmund si získal velkou přízeň a důvěru samotného krále Václava IV, který mu roku 1397 udělil prestižní úřad podkomořího. Kromě hradu Hus od panovníka získal ještě nedaleké městečko Záblatí a Husinec a také hrad Orlík. Roku 1402 se dostal ve Vídni do žaláře spolu s králem Václavem IV., kterého uvěznil jeho bratr Zikmund. Na straně krále stál i ve sporu s Janem Nepomuckým. Mimo jiné se podílel i na světcově mučení. Zanedlouho ale přišel sám o život. Po té, co byl usvědčen ze zpronevěry 8000 kop grošů a padělání listin, nechal jej král Václav IV. na Staroměstském náměstí roku 1405 stít.

Přestože má Zikmund Huler na svědomí mučení Jana Nepomuckého a zpronevěru, kterou zaplatil vlastním životem, na svých panstvích církev štědře podporoval. V Zátoni na jižním svahu Boubína založil poustevnickou kapli a pro kostely v Záblatí i v Lažištích objednal dodnes dochovanou freskovou výzdobu. V kostele v Lažištích jej dokonce připomíná honosná žulová kropenka s vlastním erbem.

Po Zikmundovi Hulerovi předal král Václav IV. hrad Hus se Záblatím i Husincem Mikulášovi z Pístova, která se po té začal psát z Husi. Od počátku husitských válek stál věrně na straně pod obojí, stal se prvním husitským hejtmanů, a roku 1420 porazil vojsko Oldřicha z Rožmberka u Tábora a přispěl k vítězství husitů v bitvě na Vítkově. Zemřel ale již na Štědrý den téhož roku na následky zranění, které utrpěl při pádu ze splašeného koně při přechází můstku pražského Botiče. Před svojí odkázal hrad Hus Janovi Smilovi z Křemže, jehož o dvě desetiletí později uvěznil a následně popravil Oldřich z Rožmberka. Hradu se hned zmocnili loupežníci po vedením rytíře Habarta Lopaty z Hrádku. Již roku 1441 je ale oblehla vojska několika šlechticů. Posádce začaly docházet potraviny a tak se vzdala. Hrad byl po té zapálen a pobořen. Čtyřicátá léta 15. století nebyla v Čechách nijak radostným obdobím. Země se teprve začínala vzpamatovávat po dlouholetých husitských válkách a bandy lupičů se zmocnily i některých dalších hradů, aby z nich mohli činit výpady na nebohé obyvatele okolních vesnic. Tak tomu bylo v téže době například s hradem Valdštejnem a Troskami v Českém ráji.

ZÁBLATÍ, NEÚSPĚŠNÝ KONKURENT PRACHATIC

Záblatí patří k těm středověkým městům, které se od dob svého vzniku příliš nezvětšilo. Jeho počátky sahají do doby, kdy se na Blanici rýžovalo zlato a první zmínka o něm pochází z roku 1337, král Jan Lucemburský udělil zdejší rýžoviště i s osadou Petrovi I. z Rožmberka. Vnuk Jana Lucemburského král Václav IV. v 90. letech Záblatí Rožmberkům odňal (snad to bylo mimo jiné i proto, že se obával jejich rozpínavosti) a předal již zmíněnému Zikmundovi Hulerovi, kterému dokonce udělil právo vystavět v městečku hradby, i když k tomu kvůli jeho popravě nakonec zřejmě vůbec nedošlo. Po té získal Záblatí Mikuláš z Husi a po něm Jan Smil z Křemže. Toho zrádně uvěznil a nakonec sťal Oldřich II. Rožmberka. Tato panství se tímto způsobem po několika málo desítkách let navrátilo k Rožmberkům. Po jejich vymření připadlo krumlovským Eggenbergům a nakonec Schwarzenberkům.

Záblatí se oproti nedalekým Prachaticím příliš nerozvíjelo. Zůstávalo v jejich stínu a nebylo schopné prosadit, aby jím obchodníci s bavorskou solí mohli legálně projíždět. Toto právo Záblatským udělil na popud Zikmunda Hulera Václav IV. Avšak roku 1524 se Prachatičtí domohli na králi Ludvíkovi Jagellonském jeho zrušení a od té doby mohlo být zabaveno zboží každému kupci, který se by opovážil Záblatím projet, aby nemusel zaplatit mýtné v Prachaticích.

Nejvýznamnější památkou Záblatí je rozhodně kostel zasvěcený Umučení sv. Jana Křtitele. Když jsem si ho před více než deseti lety prohlédl poprvé, překvapil mne krásný a udržovaný gotický kostel zasvěcený Umučení sv. Jana Křtitele Takový architektonický skvost jsem v malé podhorské obci rozhodně nečekal. Skoro celá zákristie je vymalována freskami, které koncem 14. století objednal Zikmund Huler a které vykazují obeznámenost autora s trendy dvorského malířství tehdejší doby. Tato místnost není příliš velká, díky čemuž se dá dobře vytápět, a proto se tu během zimy schází na bohoslužby několik místních farníků. Mše svaté v obklopení poněkud temných maleb s náměty ze života Ježíše Krista a Panny Marie působí až trochu tajemně a jsou opravdu nezapomenutelným zážitkem.

Kostelní loď mne zaujala precizní síťovou klenbou nesenou dvěma sloupy. Vznikla někdy na přelomu v 15.a 16. století, tedy v době, kdy Rožmberkové investovali do pozdně gotických přestaveb většiny chrámů na svém dominiu.

LAŽIŠTĚ, PRASTARÁ OSADA A SMĚSICE LIDOVÉ ARCHITEKTURY

O tom, že historie Lažiště sahá hodně hluboko do minulosti. Dochované románské detaily kostela sv. Mikuláše nasvědčují jeho založení již někdy před polovinou 13. století. Tím se řadil po kostele sv. Petra a Pavla ve Starých Prachaticích a sv. Jiljí v Blanici k nejstarším v celém kraji. Přes Lažiště tehdy zřejmě i procházela jedna z větví obchodní stezky, po níž se vozila do Čech sůl. V kostele se mimo jiné nacházejí fresky s výjevy z Ježíšova života, objedané Zikmundem Hujerem a také žulová kropenka s jeho znakem.

V Lažišti se dochovalo několik krásných lidových staveb, a to jak zděných statků, typických spíše pro šumavské podhůří v okolí Volyně a Vlachova Březí, tak starobylé roubenky.