BOSNA A HERCEGOVINA (2018) PUTOVÁNÍ PODÉL DRINY, KRÁSNÉ ŘEKY MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM

Publikoval Libor Drahoňovský v

Málokterá řeka je na celém svém toku tak krásná jako Drina. Vzniká soutokem dvou horských řek Tary a Pivy, které obě pramení v Černé Hoře. Protéká hlubokými údolími a kaňony, na svém dolním toku hezky meandruje v rovinaté krajině. Od soutoku Tary a Pivy až po ústí do Sávy překoná třistapadesát kilometrů. Ve starověku tvořila hranici mezi Západo- a Výdochořímskou říší a později mezi katolickým západem a pravoslavným východem. A v 19. století řeka Drina dělila Rakousko-Uhersko od Srbska.

Tara, která na soutoku s Pivou tvoří Drinu.

FOČA, SLAVNÁ MEŠITA ALADŽA

Drina protéka dvěma zajímavými městy: Fočou a Višegradem. Prvně jmenované město v minulosti proslulo zkušenými klenotníky, kteří drahokamy a perletí mistrně zdobili šavle zvané „fočanky“. Na tyto umělecké řemeslníky se už dávno většinou zapomnělo. Mnohem více Foču proslavil architekt s nezvyklým, ale typickým islámským jménem Ramadan. Byl žákem nejznámějšího osmanského architektu Mimara Sinana a ve Foči vybudoval jednu z nejstarších a nejkrásnějších mešit v celé Bosně a Hercegovině. Její název Aladža znamená v turečtině pestrá a jakoby již prozrazoval, že je cenným dílem islámské architektury. Podle pověsti Ramadan před dokončením střechy zmizel a nepodařilo se jej nikomu vypátrat. Už se zdálo, že mešita zůstane bez střechy. Po roce se Ramadan z ničeho nic objevil ve Foči znovu a na otázku, kde celou dobu pobýval, jen odpověděl, že je třeba rok, aby stěny poklesly, pokud se má na ně položit střecha, která vydraží na věčnost. Mešita a její střecha přečkaly více než čtyři stovky let, než byla roku za jugoslávské války roku 1992 zničena. Současná stavba je replika původní svatyně.

Foča, obnovená mešita Aladža
Foča, interiér mešity Aladži

NÁRODNÍ PARK SUTJESKA A NEJVYŠŠÍ HORA ZEMĚ BOSANSKI MAGLIČ

Nedaleko Foči se nachází Sutjeska, jeden z nejkrásnějších a také zároveň nejstarší národní park Bosny a Hercegoviny. Vyhlášen byl již roku 1965. Jeho nádherná skalnatá divočina s hlubokým kaňonem stejnojmenné řeky, levobřežního přítoku Driny, se za 2. světové války stala dějištěm krvavých bojů více než dvaceti tisíc jugoslávských partyzánů s fašistickými útočníky, mezi nimiž byly Němci, Italové, Chorvati a Bulhaři a jichž bylo téměř sto třicet tisíc. Bojovalo se tu celý měsíc od 15. května do 15. června roku 1943. Na území Evropy šlo o největší partyzánskou bitvu celé 2. světové války. I když tu Jugoslávci utrpěli porážku a ztratili přes sedm tisíc bojovníků, nepřátelé nedosáhli svého cíle, jímž byla úplná likvidace partyzánského hnutí. Na paměť bitvy v Sutjesce byl roku 1974 byl ve vsi Tjeniště vztyčen monumentální památník v brutalistickém stylu.

Ves Tjenište, památník partyzánských bojů 2. světové války.

Tjeniště je dobrým východiskem k nejvyšší hoře Bosny a Hercegoviny Bosenskému Magliči, který tvoří zároveň hranici s Černou Horou (2386 m. n. m.). Z Foči je to sem okolo třiceti kilometrů, přesto jsem na křižovatce do Tjeniště čekal na stopa několik hodin. I když kolem projela spousta aut, z nichž většina určitě do vsi jela. Konečně jel autobus, do kterého jsem s chutí nasedl. Do Tjeniště jsem přijel v pozdní odpoledne, proto na výstup do sedla před vrcholem Bosanského Magliče bylo příliš pozdě. Na další dny jsem nechtěl výlet odložit, protože předpověď počasí na další dny slibovala deště, což se opravdu vyplnilo. Abych se stihl pokochat krásami okolních hor, aniž bych musel několik dní čekat, než se počasí umoudří, nezbylo mi nic jiného, než zajít do místního informačního centra a zeptal na kolik by vyšel taxík. Cena čtyřicet Euro mi přišla přijatelná a tak jsem se nechal vyvézt až k pod Maglič. Místo očekávaného terénního vozu jsem se svezl starším autobusem. Na louce pod vrcholem Magliče se pásly krávy a také to stálo několik aut tábořících cizinců, včetně Čechů. Výhledy zejména západním směrem byly vskutku úchvatné.

Nejvyšší hora Bosny a Hercegoviny, Bosanski Maglič (2386 m. n. m.)
Hory v národním parku Sutjeska
Hory v národním parku Sutjeska
Národní park Sutjeska, vodopád Skokovac

VE VIŠEGRADU MAJÍ MOST, KTERÝ VE SVĚTĚ NEMÁ SOBĚ ROVNÉHO

Toto hrdé, ale pravdivé konstatování nechal na mramorovou desku tehdy nejdelšího kamenného mostu na Balkáně ve Višegradu zvěčnit jeho objednavatel, vezír Mehmed Paša Sokolovič. Délka unikátní památky tureckého stavitelství ze 70. let 16. století dosahuje téměř dvě stovky metrů. Mistrovské dílo věhlasného architekta Mimara Sinana nese jedenáct oblouků nad řekou Drinou v místech dřívějšího přívozu. Mezi oběma břehy bývalo tehdy nataženo lano pro přidržování plavidel s cestujícími, aby nebyla odnesena silným říčním proudem. Přívoz a pozdější most vznikly na důležité silnici z Bělehradu do Sarajeva.

Višegrad, most Mehmeda Paši Sokoloviče

Jak Mimar Sinan, tak o Mehmed Paša Sokolovič byli poturčenci pocházející z křesťanských rodin. Mimar Sinan pocházel z rodiny ortodoxních křesťanů a jmenoval se Josef. Než byl ve svých třinácti letech odveden do janičárského vojska, osvojil si u svého otce kamenářské řemeslo. Jeho talent při návrzích vojenských staveb pro tureckou armádu, neunikl samotnému sultánovi, který jej povolal do svých služeb. Tak začala slavná kariéra Mimara Sinana, který během svého života vytvořil více než tři stovky projektů různorodých staveb, kromě mešit se jednalo o paláce, lázeňské budovy, hrobky, školy, chudobince a v neposlední řadě mosty.

Kategorie: CIZINA