BOSNA A HERCEGOVINA (2018) SARAJEVO A OKOLÍ

Publikoval Libor Drahoňovský v

Pokud bych měl ohodnotit krásu a genia loci hlavních měst jednotlivých balkánských států, Sarajevo by se stalo jednoznačným vítězem. V jeho architektonické tváři se snoubí osmanský styl se středoevropským. Z dob turecké nadvlády pochází Stará Čaršija, celá čtvrť se spoustou starých domů, krámků, zastřešenou tržnicí a několika mešitami.

Panoramatický pohled na staré i nové Sarajevo

Po té, co se Bosna a Hercegovina stala součástí Rakouska-Uherska, vyrostla v Sarajevu spousta budov velmi podobných těm, které můžeme spatřit v celém bývalém rakouském mocnářství, tedy i u nás. Mnohé důležité stavby, z nichž některé se staly dominanty a zároveň symboly celého města, jsou dílem téměř zapomenutého, avšak talentovaného českého architekta Karla Paříka, rodáka z Veliše u Jičína. Roku 1878 odešel ve svých jednadvaceti letech do Sarajeva, kde zůstal až do konce svého života.

Snad i díky tomu získal obdivuhodnou citlivost pro zasazování svých projektů do orientálního města. U některých staveb se inspiroval islámskou architekturou, především maurským stylem. Například u budovy nového duchovního semináře, ale také bývalé radnice, od roku 1949 Národní a univerzitní knihovny. Jedná se o jednu z nejkrásnějších staveb bosenské metropole.

Budova bývalé radnice Sarajeva z 90. let 19. století se stala symbolem města a většinou nechyběla na žádné dobové pohlednici. I projektu této stavby se podílel Karel Pařík

Karel Pařík je dále autorem projektu Zemského muzea a mnohých dalších staveb. Nezřídka se na něho obraceli katolíci z celé Bosny s objednávkami nových kostelů a v samotném Sarajevu se mu dostalo té cti, že se mohl na projektu katedrály podílet s významným chorvatským architektem Vancašem.

Na projektu katedrály z 80. let 19. století se částečně podílel český architekt Karel Pařík.

Pařík pracoval nejen pro katolíky a muslimy, ale také pro židovskou obec, která v Sarajevu působí již od 16. století, tedy od dob osmanské nadvlády. Tehdy turecký sultán dovolil, aby se v jeho říši mohli usadit židé vyhnaní z katolického Španělska.

U tzv. latinského mostu došlo roku 1914 k atentátu na Ferdinanda de Este

ROZMANITÉ OKOLÍ SARAJEVA

Bosenskou metropoli obklopuje dechberoucí kopcovitá i horská krajina se starobylými vesnicemi a městečky, která mnohdy svému rozvoji vděčí dolování kovů. V hlubokém údolí se svahy plnými zeleně listnáčů se choulí městečko Kreševo. Jakoby se tu zastavil čas někdy v 19. století. Celá řada starých domů se nijak neliší od snímků fotografů z dob Rakouska-Uherska. Po přespání pod střechou nad vchodem zdejší mešity se za brzkého rána procházím ztichlými ulicemi města. Ranní vzduch je prosycen chladnou vlhkostí napříč městečkem protékající bystřinou. Potkávám tu a tam starší ženy i muže oděné v duchu módy uplynulých desetiletí. Kreševo proslulo již v prvních staletích našeho letopočtu nalezišti stříbra, arsenu i železa. Tehdy těžba probíhala ve prospěch římského impéria. Později z ní profitoval středověký bosenský stát a nakonec osmanské Turecko, pro jehož armádu se tu vyrobila spousta zbraní. Kovářem byl v minulosti v Kreševu kde kdo a většina rodin vlastnila svoji kovárnu. Jedna z nich funguje dodnes.

Starobylé městečko Kreševo
Dochované starobylé domy v Kreševu.

Strmě stoupající pěšinou v listnatém lese se záplavou rozkvetlých bylin vystoupám ke kříži a pozůstatkům rezidence poslední bosenské královny Kateřiny Kosači. Odtud se kochám nádhernými výhledem na celé městečko a strmé stráně porostlé listnáči.

S hornictvím jsou spjata i jiná místa v okolí Sarajeva. Vareš se nachází v horském údolí podél říčky Stavnja. Její dávný název vznikl od slovanského slova stav, které mimo jiné i ve staré češtině označuje malou vodní nádrž na potoce. Tyto malé přehrady často sloužily k pohonu důlních zařízení a promývání vytěžené horniny. Ve Vareši se nejpozději od dob římských dobývala především železná ruda. Pro středověké bosenské panovníky byla zdejší naleziště nejvýznamnější v celé zemi. Stejně jako jinde v Evropě, i sem přicházeli těžaři a horníci ze Saska. Těžba pokračovala i po ovládnutí Bosny Turky i za Rakouska-Uherska po roce 1878. Na území celého mocnářství se jednalo o nejvýznamnější doly. Podobně tomu bylo i za jugoslávských časů. Tehdy tu pro zaměstnance vyrostlo celé nové sídliště a stěhovali se sem lidé ze všech částí Jugoslávie. Stále stoupající počet obyvatel před občanskou válkou přesáhl dvaadvacet tisíce. Válečná léta provázelo zavření dolů, obrovský nárůst nezaměstnanosti i odcházení mnohých za lepšími životními podmínkami. Nyní ve Vareši žije necelých děvět tisíc obyvatel. Celková atmosféra průmyslové části města nepůsobí nijak útěšně. Zchátralé sídliště a zcela opuštěné a rozpadající se průmyslové objekty doslova evokují zkázu Černobylu. Z tváří mnohých zdejších obyvatel, zejména těch starších ročníků, se dá vyčíst smutek a určitá beznaděj nad současnými, a také asi budoucími neperspektivními vyhlídkami. Ne nadarmo se dnes o Vareši říká, že je to bohaté město bez peněz.

Vareš, hornické město prožívá od konce 20. století úpadek.
Va Vareši je velký podíl nezaměstnaných a mnoho mladých lidí odešlo za prací do metropole nebo do zahraničí.

Vareš je ale také město dvou tváří. Jestliže jeho dolní část je typickou ukázkou skrachovalého industriálu, jinde najdeme i několik starobylých, dobře udržovaných a naštěstí i alespoň zatím obydlených domů.

Již v Tureckých dobách žili ve Vareši a okolí především katoličtí Chorvati, kteří se uplatnili povětšinou co by horníci i zruční kováři. Když se v dobách řízené industrializace během druhé poloviny 20. století přistěhovali noví lidé za prací, klesl podíl Chorvatů na méně než polovinu. V době občanské válk jich ještě několik procent ubylo. Mnozí Chorvati se už do Vareše nevrátili, někteří emigrovali do zahraničí.  Katoličtí Chorvati tu mají dva pozoruhodné kostelíky. První z nich zasvěcený sv. Michalovi pochází ze 16. až. 17. století a je nejstarším dochovaným katolickým chrámem v celé Bosně a Hercegovině. Ještě před občanskou válkou stával nedaleko Jajců kostelík sv. Jana Křitele z 13. století. Ten však byl během občanské války vyhozen do povětří a tak prvenství, co se staří týče, převzal kostelík ve Vareši. Drobná stavbu přestala už v 19. století kapacitně postačovat. Proto byl nedaleko odtud postaven prostornější chrám, který svými dvěma věžemi připomíná katedrálu v Sarajevu.

Vareš, historické domy ve staré částí města.
Vareš, večeře na zahradě domu chorvatské rodiny.

Kostelík sv. Michaela bývá většinou zavřený. Tak tomu bylo i v den mé procházky po městě. Naštěstí jsem zastihl na faře katolického kněze, který mne kostelík ochotně na chvilku otevřel. I když jeho rozměry jsou opravdu střízlivé, vnitřek mne překvapil svojí malebností. Dřevěný strop zdobí malby květin a oltáře se zdařilé barokními sochami svatých.

Kostelík sv.. Archanděla Michaela je nejstarší dochovaný v celé Bosně a Hercegovině.
Vareš, v interiéru kostelíka sv. Archanděla Michaela mne zaujal především krásně malovaný strop.

V okolí Vareše se nachází několik další pozoruhodných míst. Například Bobovac, kde v krajině plné zalesněných kopců stávala rezidence bosenských panovníků. Z ní se dochovaly základy zdiva a drobný, architektonicky poněkud strohý kostelík. Dalším Kraljeva Sjuteska.

Bobovac, bývalý hrad bosenských panovníků.

Zlato a stříbro se těžilo i ve Fojnici, která se rovněž nachází v hlubokém údolí. Městečko je dobrým východiskem k horskému jezeru Prokoško v nadmořské výšce 1636 m. n. m. V létě po strmé kamenité silnici dřou auta nejen bosenští výletníci, ale i spousta zahraničních turistů. Jak je vidět, nějaká ekologická vysokohorská turistika tu příliš nepěstuje. Na břehu jezera původně stávala malá vesnička, která se během 20. století proměnila v o obrovskou chatařskou osadu. Naštěstí jsou všechny chaty dřevěné a tak nepůsobí příliš rušivě. Z původních domů se ale dochovalo bohužel jen několik.

Fojnica, město proslulo ve středověku především těžbou zlata. A františkáni tu založili jeden z nejvýznamnějších klášterů v celé zemi.
Horské jezero Prokoško
Jeden z mála původních domů u jezera Prokoško.
Ves u jezera Prokoško, tento bez droždí upečený chléb byl výtečný.

V Bosně působí od 14. století Františkáni, kteří především v blízkém Sarajeva založili několik klášterů. Jejich působení navzdory různým útrapám přečkalo i tureckou nadvládu. Nejvýznamnější kláštery se nachází v již zmíněné Kraljevě Sjutesce, Kreševu a Fojnici.

Jižně od Sarajeva se rozprostírá pohoří Bjelasica s vrcholy přesahujícími nadmořskou výšku dvou tisíc metrů nad mořem. Kvůli deštivému počasí s bouřkami jsem se na vysokohorské tůry raději nevydal. O to více času jsem věnoval místním vesničkám, z nichž nejzajímavější je Lukomir. Přestože se nachází se ve výšce téměř půldruhého tisíce metru nad mořem a vede sem pouze jedna krkolomná kamenitá silnice, stále tu žijí dvě desítky obyvatel. Na rozdíl od okolní krajiny život tu rozhodně není žádná romantika, a proto mladí lidé odešli většinou do měst. Pouze Lukomir spolu se vsí Čuchoviči si udrželi svůj starobylý ráz. Ostatní vsi za občanské války vypálili Srbové. Dnes Lukomir přežívá vlastně jen díky sezónnímu turistickému ruchu. Díky tomu nebylo ani nijak složité chytnout stopa. Do vsi a odtud ještě do Sarajeva mne odvezla početná bosňácká rodina. Ve Lukomiru jsme kromě asi deseti turistů potkali několik stařenek prodávajících pletené rukavice či šály, případně sušené horské byliny a pokuřující staříky.

Horská ves Lukomir
Lukomir, prodej léčivých bylinek
Všední život v Lukomiru
Lukomir, praní prádla
Lukomir obklopují krásné hory
Pohoří Belašica, malebná kaskáda vodních mlýnů.

VE VESNIČCE PRUSAC SE KAŽDNÝ ROK KONÁ NEJVÝZNAMĚJŠÍ SVÁTEK BOSENSKÝCH MUSLIMŮ AJVATOVICA

Poněkud ospalá vesnička Prusac s částečně dochovaným hradem bývala ve středověku prosperující osadou na významné obchodní stezce v vnitrozemí k mořskému pobřeží. I dnes tu nalezneme několik zručných bečvárů, kteří umí vyrobit krásné dřevěné vinné sudy a máselnice. Každoročně v létě ves ožívá během ajvatovice, nejvýznamnějšího svátku bosenských muslimů, kteří se sem sjíždějí z celé země i ze zahraničí. Přicházejí uctít památku zbožného muže Ajvaz dede, o němž se traduje, že někdy na počátku 16. století se v době sucha díky jeho modlitbě rozevřela skála a vytryskl z ní mocný pramen.

Prusac, ves s hradem, kdysi prosperující tržní osada s hradem na důležité na obchodní stezce.
Prusac, hrob Ajvaz dede
Prusac, podle legendy díky modlitbě zbožného Ajvaz dede vznikla skalní průrva, ze které v době sucha vytekla voda. Tato událost se každoročně oslavuje během svátku zvaným Ajvatovica.
Ajvatovici přijel někdy v dobách Rakouska-Uherska zdokumentovat i český fotograf František Topič.

V době svátku se příchazejí poutníci pomodlit ke hrobu světce a také v procesí vystoupat na horu ke skalní puklině. Tuto oslavu jsem si nechtěl nechat ujít a tak jsem se do Prusacu vydal v předvečer svátečního dne. Přespal jsem v jednom z několika velkých stanů pro poutníky. Již po setmění se konaly modlitby a kázání a také pozoruhodná monotóní exaktická modlitba skupinky muží, kteří se při vydávání hrčivých zvuků a rychlého kývání hlav pořádně zapotili. Za deštivého dopoledne vystoupal zástup poutníků několik kilometrů po strmé silničce až ke skalní průrvě, kterou nejprve prošli muži s praporci a ve svátečních krojích, po té až do podvečera ostatní poutníci.

Exaktická modlitba v podvečer svátku Ajvatovica.

Jak se na každou pouť sluší a patří, i Prusac se naplnil stánky trhovců a také s výbornými skopovými pečení. A místní bečváři prodávali dřevěné sudny na vínou, máselnice a některé další výrobky svého řemesla.

Občerstvení skopovým masem.
Prusac je po staletí proslavený výrobky zkušených bečvářů.

Kategorie: CIZINA