I když zpravidla jezdívám z Čech na Balkán autostopem, v roce 2018 jsem pro cestu do Bosny a Hercegoviny jsem se alespoň pro část cesty rozhodl pro výjimku potvrzující pravidlo. Na hlavním nádraží v Praze jsem s týdenním předstihem koupil jízdenku do Bělehradu s přestupem v Budapešti díky třetinové slevě za dva tisíce korun. Zbývající část cesty ze srbské metropole na hraniční přechod s Bosnou již plánuji dojet autostopem.

Cestu do Bosny a Hercegoviny začínám 15. června. Do Budapeští přijíždím rychlíkem z Prahy již ráno, abych měl aspoň trochu času na prohlídku místních památek. Okolo desáté hodiny večer nastupuji do ošuntělého vlaku srbských železnic. Lůžkové vagóny i lokomotiva určitě ještě pamatují maršála Tita. Nostalgickou jízdu ve stylu RETRO si užívá i jedna česká rodina, která obsadila vedlejší lůžkové kupé. Především tatínek a maminka dvou dětí ve věku okolo deseti let si chtěli zavzpomínat na cesty do Bulharska v dobách socialismu. V Bělehradě se s nimi rozloučím, protože přestupují na další spoj přímo k černomořskému pobřeží. 

Hlavní nádraží v srbské metropoli působí poněkud zanedbaně, i když rozhodně ne tolik jako na Praze Smíchov. Pochází z osmdesátých let 19. století a slouží svému účelu až do letoška. Jsem rád, že jsem jej zastihl ještě v provozu, protože od července už má fungovat fungl nové nádraží v jiné části města. Starobylá nádražní budova, opuštěná blízká restaurace a na dohled zbořeniště starších budov i vysoké jeřáby u rozestavěných vysokých paneláků vytváří pozoruhodnou architektonickou směsici.

Stojí tu ještě zaparkovaná řada policejních aut, z nichž část má nápis Policie v latince a ostatní v azbuce. Jakoby se tím prozrazovala určitá nerozhodnost Srbů, zda přece jen neuškodí upustit od starého slovanského písma a nedat najevo, že navzdory proruské orientaci patří přece také do Evropy.

Bělehrad se za výstavné město opravdu považovat nedá. Velkou část jeho zástavby tvoří omšelé budovy. Ať už z dob socialismu nebo ty starší, většinou nehorázně zchátralé. Z původních osmanských domů se dochovalo několik, protože po té, co se Srbsko vymanilo z područí turecké nadvlády, docházelo k bourání zejména těch, které připomínaly období nesvobody. 

Bělehradu chybí urbanistický řád, nicméně alespoň několik míst tu za povšimnutí určitě stojí. Na soutoku Dunaje a Sávy se nachází pevnost Kalemegdan s parkem a trochu více zeleně se nachází i v okolí novodobého chrámu svatého Sávy, jehož výška přesahuje osm desítek metrů. Po bukurešťské katedrále Spasení rumunského národa a chrámu Tří hierarchů v Temešvárů je třetím nejvyšším pravoslavným chrámem na Balkáně a patnáctým nejvyšším v celosvětovém měřítku. Čtrnáct vyšších chrámů se nachází v Rusku a jeden v Gruzii. Chrám sv. Spasitele byl založen na místě, kde Osmani spálili ostatky sv. Sávy, prvního patriarchy srbské pravoslavné církve. I když byl založen již roku 1894, uplynulo více než jedno století, než byl dokončen. Se samotnou výstavbou se započalo ve třicátých letech. Stihlo se vybudovat něco přes deset metrů zdiva a už přišla 2. Světová válka. A potom doba ateismu. Teprve v závěru osmdesátých let byla hrubá stavba včetně kopule dokončena. Dodnes ale není vnitřní výzdoba hotova. Mozaiky zaplňují pouze kopuli, zatímco strohé betonové stěny pokrývá lešení. 

Po přenocování u přátel odjíždím příměstským autobusem za Bělehrad do Obrenovace, odkud plánuji stopovat až do Loznice, kde už zbývá jen přejít most přes Drinu tvořící hranici Srbska s Bosnou. Opět se mi potvrzuje zkušenost z minulých let, že autostop v Srbsku příliš nefunguje. Na okraji Obrenovacu zvedám ruku před každým projíždějícím autem, než po několika hodinách čekání zastaví ukrajinský kamionista a odveze o několik desítek kilometrů dál na křižovatku za Šabac. Do Loznice zbývá už tři desítky kilometrů. Stopuji tu zbývající odpoledne. Za soumraku zastavuje pravoslavný pop a sveze mne alespoň deset kilometrů. Po setmění autostop vzdávám a od Loznice jedu raději autobusem. Těsně před půlnocí překračuji hraniční přechod, který tvoří most nad Drinou.

BOSNA, KDE SE ORIENT SNOUBÍ S EVROPOU

Začíná silně pršet a tak narychlo nacházím nocleh pod stříškou malé kavárny s plakátem Putina. Majitelem je Srb, který podobně jako mnozí jiní jeho srbští krajané s vyhlášením nezávislé Bosny a Hercegoviny nesouhlasí a s nadějí vzhlíží k putinovskému Rusku.

 Zrána asi po desetiminutovém čekání chytnu stopa rovnou do Tuzly. Přátelský řidič Ivan se nerozloučí, dokud před prohlídkou města nepřijmu pozvání do restaurace na čevapčiči a hranolky.

TUZLA, BOSENSKÉ SOLNOHRADY

V Tuzle mne spíše než architektura, která má hodně evropský ráz, zaujala její historie spojená s těžbou soli. Ta probíhala od pravěku a největší intenzity dosáhla po té, co oblast roku 1474 ovládli Turci. Od tureckého slova „tuz“(v překladu sůl) dostalo město i svůj současný název. Naleziště tzv. bílého zlata prohlásil sultán svým majetkem a jejich pronájem se nabízel jen za velké peníze. Několik desítek metrů pod zemí se nachází celá jezera roztoků soli s obsahem 35 až 40 g na jeden litr vody. Tedy zhruba desetkrát více než v Jadranu.

Na místě dnešního Solného náměstí se solný roztok čerpal ze studní hlubokých přes padesát metrů. Ty byly zasypány teprve za Rakouska-Uherska po zahájení průmyslové těžby. Nedávno byla jedna ze solných studní na Solném náměstí po jejím objevení a zrestaurování překryta skleněnou deskou, aby si mohl každý tuto zajímavou technickou památku prohlédnout.

DERVENTA, Z PROVINČNOSTI K PROSPERITĚ A ZPĚT K PROVINČNOSTI

Z Tuzly tentýž den stopuji ještě do Derventy, která až do počátku 20. století zůstávala ospalým provinčním městem. Teprve rozvoj průmyslu přispěl k její nebývalé prosperitě I přírůstku obyvatel. V rámci většinou zemědělské Bosny a Hercegoviny se stala prosperujícím střediskem se spoustou pracovních příležitostí. Karta se ale obrátila v 90. letech. Derventa se během občanské války proměnila v jedno velké zbořeniště. Navzdory poválečné obnově její význam poklesl a průmyslové podniky většinou ukončily svoji výrobu. Historické pamětihodnosti tu chybí. Její dominanty dnes tvoří k nebesům týčící se věže novostaveb pravoslavného i katolického kostela. A také minaret poněkud skromnější mešity.

Válka neušetřila ani vesnice v okolí bez ohledu na to, zda tam žili Chorvaté či Srbové. Mírně zvlněnou malebnou krajinu dosud hyzdí opuštěné a rozpadající se vypálené vily. Jména vyvražděných místních obyvatel zvěčňují nápisy na křížích nebo kaplích. V křoví u jedné zarostlé louky se zastavuji u červené cedule se symbolem lebky upozorňující na minové pole.

I v mnohých jiných regionech Bosny a Hercegoviny nezůstaly vesnice konfliktem ušetřeny, avšak málokde zůstávají stopy válečných hrůz tak zřetelné jako na severovýchodě země, včetně okolí Derventy. 

Z Derventy zkouším stopa ve směru do Banji Luky. Navzdory hustému provozu pročekám ale několik hodin. Nakonec zastaví auto místního pravoslavného kněze, který si povšiml, že tu stojím docela dlouho. Navrhuje, abych dnes už nikam necestoval a raději zůstal v Derventě. Zajišťuje mi nocleh v restauraci, kde jsou ubytování i jeho přátelé z Kosova. Dlouho do noci vyprávějí o situaci v Kosovu, včetně jejich vztahu ke kosovským Albáncům.

BANJA LUKA, DRUHÉ NEJVĚTŠÍ MĚSTO BOSNY A HERCEGOVINY

Zrána jdu opět stopovat ve směru na Banju Luku. Opět nikdo nechce zastavit. Abych nemarnil čas, raději se svezu autobusem.  Na velké tržnici nedaleko autobusového nádraží kupuji pečivo, domácí tvaroh a třešně a vydám se do centra. Banja Luka připadla roku 1878 Rakousku-Uhersku, proto architektura mnohých domů je typická pro střední Evropu. Naopak muži tu tráví svůj volný čas často v orientálním duchu. Rádi pokuřují a vysedávají v hospůdkách. A také mají dost času, aby v parku hráli šachy s velkými figurami, takže aktivují nejen mozek, ale i celé své tělo.

Nepřehlédnutelnou dominantu města tvoří pravoslavný chrám postavený v letech 1993 – 1994 na místě zničeného za 2. Světové války chorvatskými Ustašovci. Zde se na bohoslužby scházejí Srbové, kteří tvoří ve městě většinu obyvatelstva.

Se stavbou chrámu se započalo ve stejném roce, kdy srbští ozbrojenci vyhodili do povětří mešitu Ferhadiji, kterou v 70. letech 16. století založil Ferhad Sokolovič, bratr Mehmeda paši Sokoloviče, velkého vezíra tureckého impéria. Oba byli bratraci z křesťanských rodin v bosenské vsi Sokoloviči. Po přijetí islámu dostali turecká jména a také začala jejich kariéra ve službách tureckých sultánů. Uplatnily se jako schopní generálové, kteří osmanskému Turecku zajistili mnoho vítězných bitev nad armádami křesťanských panovníků a tím se postarali o značné rozšíření hranic Osmanské říše. Ferhad zvítězil roku 1575 nad vojsky chorvatského šlechtice Herbarda III. von Auersperga. Ten v bitvě padl, zatímco jeho syn Wolf byl zajat. Byl propuštěn teprve po té, co za něho matka zaplatila Ferhadovi tučné výkupné, které mu v Banje Luce jistě stačilo nejen na výstavbu mešity, ale i na hodinovou věž, most, vodovod i školu. Ferhad započal i s přestavbou staré pevnosti, v níž mimo jiné zřídil výrobnu zbraní pro tureckou armádu. Ostatně Bosna svými nalezišti kovů byla pro Osmanskou říši velmi důležitá. Jejich dolováním byla vyhlášena některá starobylá města, která později ještě navštívíme.

Pevnost v Banje Luce nabyla na strategickém významu od konce 17. století, kdy se hranice Habsburské monarchie po vítězných válkách nad Osmanskou říší k městu značně přiblížily. Naopak po roce 1878, když se Bosna stala součástí Rakouska-Uherska, ztratila svůj význam, protože útok z Turecka již nehrozil. Nebyla už nijak přestavována, a to přispělo k jejímu dochování v poměrně dobrém stavu.    

Ale vraťme se ještě zpět k osudům mešity Ferhadije, která až do jejího zničení byla spolu s pevností nejstarší pamětihodností města a jednou z architektonicky nejhodnotnějších islámských budov na celém Balkáně. S velkou pravděpodobností je dílem stavitelů z okruhu Mimara Sinana, nejslavnějšího architekta Osmanské říše, mimo jiné poturčence jakým bývali již zmínění Ferhad a Mehmed Sokolovičové. Současná muslimská svatyně je novostavbou, dokončenou teprve roku 2016. Když se roku 2001 místní muslimové pustili do obnovy mešity, dostali se do ozbrojených konfliktů se srbským obyvatelstvem. I když Ferhadija ztratila patinu starobylosti, představuje poměrně věrnou kopii původní svatyně.

JAJCE, VODOPÁD UPROSTŘED STŘEDOVĚKÉHO MĚSTA

 V pozdní odpoledne se městským autobusem svezu k nejbližší benzínové pumpě, odkud stopuji směrem na Jajce. Asi po dvou hodinách zastavuje kamionista, který cestou vypráví různé vtipy o své zemi. Jako například, že logika končí, tam kde Bosna začíná.

Nejprve projíždíme nádherným skalnatým kaňonem řeky Vrbas, po té následuje dlouhé stoupání s úchvatnou vyhlídkou do hlubokého, přehradou zatopeného údolí. Scenérie se hodně podobá okolí Štěchovické přehrady. Po zbytek cesty do Jajců silnice vede opět skalnatým kaňonem.

Asi pět kilometrů před Jajcemi projíždíme kolem kostelíka sv. Jana Křtitele, v Bosně nejvýznamnějšího poutního místa katolických Chorvatů. Původní gotická stavba představovala nejstarší dochovanou církevní památku celé Bosny a Hercegoviny do doby, než byla za jugoslávské války zničena. Současný kostelík je již pouhou kopií.

Do Jajců přijíždíme po setmění. Údolím se nese hukot mohutného vodopádu, který je skutečnou ozdobou tohoto starobylého bosenského města. A dobře si při takové zvukové kulise i usíná. Protože se honí mraky a vypadá, že i tato noc bude deštivá, rozkládám svoji karimatku pod střechou rozestavěného domu. Svůj stan si tu postavil asi třicetiletý kluk z Tchai-wanu, který se už několik let na kole bez ohledu na roční dobu toulá Asií i Evropou.

Ranní slunce nasvítilo mohutný vodopád i starobylé město připomínající naše vánoční betlémy. Na svahu korunovaným starým hradem se vyjímají staré domy i méně vzhledné novostavby, torzo katolického kostela a několik mešit. Při pohledu na panorama města si vybavuji jeho historii, tak jak ji popisuje Ludvík Kuba ve své knize Čtení o Bosně a Hercegovině.

Něco přes hodinu cesty pěší chůze mi trvá cesta k drobným dřevěným mlýnům postaveným jeden vedle druhého. Pohání je potok, který ve stráni rozvětvil na spoustu drobných vodopádů s travnatými ostrůvky. Aby se tyto, zhruba dvě desítky mlýnských srubů uchránilo před vlhkostí, stojí na čtyřech kůlech. Proud vody roztáčí kola v horizontální poloze. Výkonnost těchto mlýnů kvůli miniaturním rozměrům nebyla nijak závratná. Avšak jejich praktičnost spočívá v tom, že ušetří dřinu při ručním mletí obilí na kamenných žernovech, zároveň ale nejsou konstrukčně pro tesaře tolik náročně jako velké vodní či dokonce větrné mlýny. S tímto typem mlýnů se můžeme setkat nejen na různých místech v Bosny a Hercegoviny, ale také v sousedních zemích. 

K večeru si stopnu dodávku naloženou paletami malin od místních obyvatel, kteří si tak trochu přilepšují ke svému skrovnému živobytí. Šofér zastavil ještě v několika dalších vsích, kde jej lidé s malinami již čekali. Protože kvůli letošnímu deštivému červnu mnohé nahnily, vykupující je pečlivě kontroloval a k pramalé radosti pěstitelů citelně snižoval výkupní cenu.    

MALEBNÉ MĚSTEČKO TRAVNIK A KRÁSNÉ NÁHROBKY VE VSI MACULJA

 Po nocování pod terasou opuštěného domu si stopnu vousatého dědečka ve staré Zastavě, tedy ve Fiatu, které od konce 60. let v Kragujevaci produkovala největší jugoslávská automobilka. Přijíždíme do Travniku, údolního městečka se starobylými rodinnými domy, pevností a hezkými mešitami. I když jsem původně plánoval pouhý průjezd, natolik mne toto místo zaujalo, že tu nakonec strávím téměř celý den. V hradní expozici se dozvídám o vsi Maculja, vzdálené něco přes dvě desítky kilometrů, kde se uprostřed horské pláně dochovaly staré náhrobní kameny zvané stečci (jednotné číslo stečak). V Bosně a Hercegovině se nachází míst s těmito náhrobky nejvíce, zároveň se staly doslova atributem této země. Celkem se jedná o více než než dvě desítky lokalit, zatímco v Černé Hoře a Srbsku bychom nalezli pouhé tři a v Chorvatsku dokonce jen dvě.  

Abych se do Maculji stihl dostat do večera, svezu se autobusem na konečnou do vesnice, odkud se už musí každý k odlehlým stečkům vydat po svých a nebo autem. V zahrádce rodinného domku zvou na čaj srdeční staří manželé. Za chvilku přichází jejich syn Ibragim, který se právě vrací k sobě domů až do Maculji a tak mne sveze až ke stečkům. Zdejší náhrobky v nadmořské výšce téměř tisíc metrů předčily moje očekávání. Opracované hranoly a mohutné tesané kamenné kříže připomínají naše tzv. smírčí kameny. Jsou zasazeny do sytě zelené louky se spoustou květin. Okolní krajinu obklopují mírně zvlněné kopce porostlé temnými lesy.  

Skupina stečků v Maculji se dostala na seznam památek UNESCO. K takto oceněným památkám se obvykle hrnou davy návštěvníků. Tyto náhrobky ale dosud tvoří výjimku. Jejich skrytá krása a určitá neatraktivnost mnohé turisty toužící po bombastických divech světa asi příliš nezaujme. 

ZENICA POTĚŠÍ MILOVNÍKY INDUSTRIÁLU

Z Maculje pokračuji do Zenice, města s gigantickou železárnou, která zajisté potěší všechny milovníky monstrózní industriální architektury. Počátky zpracování železa spadají do dob Rakouska-Uherska. Největší rozvoj podnik zažil po 2. světové válce, od 90. let naopak zažívá značnou stagnaci, což i způsobilo i značnou nezaměstnanost obyvatel města.

Ze Zenice zbývá okolo 50 kilometrů do Sarajeva. Samotná bosenská metropole i jeho okolí mne natolik zaujaly, že jsem tu strávil přes dva týdny. Po dvě noci klesala teplota k pěti stupňům Celsia i v níže položených oblastech, což je pro léto na Balkáně dost netypické. Tehdy jsem raději upřednostnil noclehy v levnějších ubytovnách. Kvůli častým přeháňkám či dešťům jsem v ostatních případech jsem nocoval v různých přístřešcích.