VZPOMÍNKY NA PRVNÍ CESTU DO RUSKA A SANKT PETĚRBURGU (1999)
Po prvé jsem se do Ruska podíval v roce 1999. Alespoň na okraj mohu zmínit, že jsem tehdy neměl prakticky žádné stopařské zkušenosti, a tak jsem například hned na českopolském hraničním přechodu v Náchodě Bělovsi pročekal celou neděli. V den pracovního volna byl provoz minimální. Ti řidiči, kteří mi zastavili, oznamovali, že jedou jen nedaleko. Po setmění jsem se odebral na okraj pole a zalezl do nedávno koupeného spacáku. Ten ale navzdory přemrštěné ceně vůbec nehřál. Mrznul jsem v něj, byť k ránu teplota neklesla pod 15 stupňů Celsia. Ještě za tmy jsem šel ohřát aspoň na benzinku. Začal jsem opět stopovat. Dal jsem si ultimátum, že jestli mi první projíždějící auto nezastaví, vracím se domů. Zastavila dodávka. Řidič, bodrý Čech jel až za Wroclaw, což se mi rozhodně hodilo, protože jsem potřeboval pokračovat ve směru na Waršawu. Tehdy mezi oběma městy dálnice nevedla, a tak jsem stopoval v jednotlivých vesničkách, kterými silnice E 67 procházela. Nikde jsem dlouho nečekal. S několika přesednutími jsem se dostopoval asi třicet kilometrů před polskou metropoli. Zastavilo mi osobní auto, jehož řidič zavolal vysílačkou kolegovi, který náklaďákem zrovna převážel z Německa ojetá osobní auta, aby chvilku počkal na benzince. K večeru jsme přijeli do Byalistoku. Přespal jsem krásném borovém lese. Naštěstí se oteplilo, takže noc svými 20. stupni už byla docela příjemná i v mizerném spacáku
Během dalšího dne jsem stopnutým kamionem dojel až do Rigy. Po přenocování v laciné ubytovně jsem pokračoval autostopem do Estonska, kde jsem strávil několik dní. Navštívil jsem lázeňské města Pjarno, ostrov Saaremaa s původně dochovaným křižáckým hradem i překrásnou estonskou metropoli Tallinn.
Původně jsem plánoval cestovat jen po pobaltských státech, protože vstoupit do Ruska jsem tehdy velmi obával. Tato země v 90. letech rozhodně neměla žádnou dobrou reputaci. Zejména během několikadenního cestování v Pobaltí rostla moje touha největší zemi světa spatřit na vlastní oči. Již od dětství jsem si přál uvidět slavný Sankt Petěrburg. Zejména v Estonsku jsem se u místních lidí vyptával, zda považují Rusko za nebezpečně či nikoliv. Tehdy byl internet ještě v plenkách, proto hledat tímto způsobem nějaké reference či diskuze na toto téma, by rozhodně nemělo smysl. Jak Estonců, tak zde žijících Rusů, dostával jsem velmi různorodé odpovědi. I když velmi často ty, které mne individuální cestování po největší zemi světa rozhodně nedoporučovaly. Nakonec jsem navzdory docela velkému strachu most přece jen přešel. Rusko jsem si opravdu velmi přál spatřit na vlastní oči. A jak praví ruské rčení, někdy bývá zvídavost silnější než strach.
Rozhodnutí, zda se do Ruska odvážit či neodvážit jsem musel rozhodnou v Narvě. Tomuto estonskému městu na samé hranici s hranici s Ruskem vévodí impozantní starobylá pevnost, kterou v …. nechal vystavět řád německých rytířů. Na protějším břehu řeky se přes most rozprostírá ruském město Ivangorod s ještě rozsáhlejší pevností, než je ta v Narvě.
Obě naproti sobě přes řeku postavená města netvoří jen hranice dvou států. V minulosti tu Rusko hraničilo s územím ovládaným řádem německých rytířů, v současnosti tvoří hranici Ruska s Evropskou unií. Pozoruhodné je mimořádně blízké rozmístění obou nepřátelských pevností v jednotlivých městech. Stojí proti sobě doslova na dostřel.
Předložil jsem pas ruskému celníkovi, který se choval mimořádně vřele. Po poměrně rychlém odbavení mne přátelsky poplácal po ramenou a pronesl větu „Rusko je Vám otevřené“. To bylo první milé setkání s touto zemí. A podobných dalších jsem nejen během první cesty, ale i v dalších letech prožil v Rusku opravdu mnoho. Nicméně občas jsem zažil i nepříjemné zážitky. O nich se zmíním později.
Ivangorod oproti Narvě působil poněkud mračnou atmosférou. Letmo jsem si prohlédl místní poměrně zanedbanou pevnost. V nejbližší bance směnil 20 EU, přičemž jsem musel vyplnit dalekosáhlý formulář. Stopnul jsem si první projíždějící auto, bílý mercedes se ztmavenými skly. Řidič v černých brýlích vypadal jako nějaký mafián. Alespoň tak jsem si vždy ruské mafiány představoval. Na dotaz, kam potřebuji, jsem odpověděl, že do Sankt Petěrburgu. Frčeli jsem více než stokilometrovou rychlostí po silnici s poměrně hrubým asfaltem. Míjeli jsme neupravené vesnice s dřevěnými, občas pokřivenými a neudržovanými chaloupkami. U krajnice postávali lidé, často ženy nebo jen děti, prodávající vypěstovaná rajčata a okurky, případně nasbírané borůvky. Celkové dojmy napovídali, že v 90. letech 20. století nebyl život na Rusi rozhodně nijak lehký.
Řidič mne ochotně zavezl až na začátek Něvského prospektu. Tak začalo moje první setkání se Sankt Petěrburgem, městem, které jsem si díky obdivuhodné harmoničnosti rozložení ulic a úchvatným architektonickým skvostům zamiloval doslova na první pohled. Již po dvacet let se sem při každé příležitosti rád vracím.
První setkání se Sankt Petěrburgem ale nebyly jen krásné pamětihodnosti, ale také vhled do tvrdé postsovětské reality. Dostalo se mi pozvání na nocleh v jedné rodině, jejichž neodmítnutý dům s rovnou střechou se nacházel jen pouhých několik kilometrů od nablýskaného letního paláce v Carském Sele. Vskutku velmi kontrastní prostředí. Ve zdejší čtvrti byly téměř všechny obytné domy obyčejnými, nezřídka dožívajícími chaloupkami nebo rozestavěnými novostavbami, čemuž někdy bývalo záměrně, aby se nemusela platit kolaudační daň. Zahrádky obvykle zarůstal vysoký plevel. Mnozí lidé, včetně mladých holdovali nejen alkoholu, ale i tvrdým narkotikům. To se nevyhnulo, ani oné rodině, kde jsem nocoval. Jejich dcera brala drogy spolu se svým přítelem. Rovněž tak děti ze sousedních rodin. I když problémy s narkotiky vykazují i jiná evropská a světová města, Sankt Petěrburgu se vyrovnají opravdu málokterá. Velká část zdejších obyvatel ve věku do třiceti let, které jsem tu potkal, se drogám nevyhýbala. Když jsem navštívil rodinu o několik let později, dcera již kvůli předávkování narkotik nebyla naživu. Podobný osud potkal i několik dalších sousedů.………….
Především krásy Sankt Petěrburgu, nefalšovaná ruská pohostinnost a srdečnost, ale i zmíněná sociální negativa ve mne zanechaly nesmazatelnou stopu a zároveň probudily neutuchající zájem poznávat největší zemi světa co nejhlouběji. Od té doby jsem do Ruska jezdíval na delší či kratší čas každoročně, s výjimkou let 2001 a 2008 – 2014. Počínaje rokem 2020 jsem se do Ruska zatím nevrátil kvůli prašivému koronaviru.
V různých částech Ruska jsem strávil dohromady více než tři roky svého života. Čím více tuto zemi poznávám, tím zřetelnější si uvědomuji, jak je nereálné ji obsáhnout a svým způsobem i pochopit, jak trefně vyjádřil již ruský klasik tolik citovanou větou: Rusko se nedá rozumem pochopit a změřit aršínem (jednotka míry něco přes 71 cm). „Россию умом не понять и аршином не измерить“.