Když jsem v roce 2017 navštívil Makedonii, plánoval jsem tu zůstat nanejvýš dva týdny. Postupně se mi v této zemi, která je jen o něco větší než Morava, natolik zalíbililo, že jsem tu strávil celý jeden měsíc. A to jsem stihl procestovat více méně jen její východní část, kde jakoby se čas navrátil do časů bývalé Jugoslávie. Zdejší regiony charakterizuje minimální turistická návštěvnost navzdory spoustě zajímavých míst a obrovské srdečnosti a pohostinností místních obyvatel.

Autostop v Makedonii fungoval většinou skvěle. Rovněž s noclehy problémy nebývaly. Zpravidla jsem nocoval ve spacáku pod širým nebem, případně pod různými přístřešky. Raní teploty se pohybovaly v rozmezí příjemných 15. – 21. stupňů Celsia. Občas se mi dostalo i pozvání na nocleh od pohostinných Makedonců.

STAROBYLÉ KRATOVO A ZKAMENĚLÁ SVATBA

K nejzajímavějším místům východní části země patří poklidné městečko Kratovo. Zasazené do kopcovité krajiny si uchovalo několik starobylých obloukovitých mostů z dob turecké nadvlády. Ve středověku se stalo jedním z nejvýznamnějších balkánských nalezišť zlata a dalších cenných kovů. Tehdy se zde usadili Němci, kteří ovládali těžařské technologie. Mimochodem k německé kolonizaci spojené s těžbou ušlechtilých kovů docházelo i jinde na Balkáně. A také u nás. Například v Jihlavě a Kutné Hoře.

Nedaleko Kratova se nachází přírodní rezervace zvětralých slepencových skal. Protože připomínají lidské postavy, váží se k nim dvě legenda. Jedna praví, že jeden muž se nemohl rozhodnout, kterou ze dvou žen by si měl vzít za manželku. Rozhodl se proto pro obě a naplánoval svatbu na tentýž den. Když svatební průvod spatřila druhá žena, která měla svému budoucímu ženichy říci své ano o trochu později, proklela jej, jeho nevěstu i ty, kdo této svatby účastnili. Všichni se pak proměnili ve skály. Podle další legendy skály v podobě lidských postav jsou zmrzlí vojácí.

Za odpoledního horka procházím bizarní skalní útvary zcela sám. Na přilehlé parkoviště pro turisty za celé dvě hodiny nepřijelo jediné auto. Vstupné tu nikdo nevybírá. Není se čemu divit. Stejně by tu kvůli malé návštěvnosti asi moc neutržili.

HORA KOKINO, STAROVĚKÁ OBSERVATOŘ

Poblíž srbských hranic neopominu vylézt na pozoruhodnou horu Kokino, na jejímž rozeklaném skalnatém vrcholku stávala ve starověku astronomická observatoř. Údajně bývala podobně významná jako pozorovatelna hvězd a planet ve Stonehenge nebo Abú Simbel. I když Kokino dosahuje nadmořské výšky 1030 metrů, je snadno dostupné. Až téměř k vrcholu vede asfaltová silnička spojující drobné vesničky a samoty. Pěšky zbývá už jen zhruba půl kilometru prudkého stoupání.

SKRYTÉ SKALNÍ ÚTVARY U NOVÉHO ISTEVNIKU

Některé jiné přírodní výtvory v Makedonii již tak snadno přístupné nejsou. Cesty k nim buď nevedou, v lepším případě nejsou vůbec značené. Například k zajímavým slepencovým skalám u vesničky Novi Istevnik jsem se musel prodírat křovím a procházet vyschlým korytem potoka.

DÁBLOVA ZEĎ NA ÚPATÍ HORY BOGOSLOVEC

A úchvatná vápencová skalní stěna na úpatí hory Bogoslovec poblíž městečka Sveti Nikole se hledá ještě hůře. Obnažená vápencová vrstva usazeniny se v rámci horotvorných procesů pootočila o devadesát stupňů. Okolní méně pevné horniny zvětraly a byly odplaveny. Zůstala pouze ona vápencová symetrická část s pozoruhodnými pravidelnými prasklinami. Tento skalní útvar připomíná stěnu postavenou nějakými obry. Ne nadarmo se na nazývá Ďáblova zeď. Na poprvé jsem tento jedinečný přírodní výtvor nenašel vůbec. Teprve druhý den jsem byl úspěšný. Pomohl mi vinař Pavel, který bydlí asi v deset kilometrů vzdálené vsi. Několik let pracoval v České republice a během této doby se naučil docela obstojně česky. Pohostil mne různými odrůdami hroznového vína a pak odvezl po prašné silnici asi šest kilometrů na vrchol Bogoslovce, kde pak už jen ukázal směr. Z vršku hory není Ďáblova zeď vůbec vidět. Ta se ukáže až během sestupu po jižním strmém svahu, do kterého se pěkně opírá slunce. Nikde žádná cesta. Jen kameny a bodláčí. Četné rokle se musí namáhavě obcházet.

STOBI, RUINY ANTICKÉHO MĚSTA

Makedonie určitě potěší milovníky archeologických lokalit starověkých měst. Stobi bývalo metropolí království Paeonů, které zaujímalo velkou část současné Severní Makedonie. Teprve když tento státní útvar ovládl Filip II. Makedonský, rozšířil se název Makedonie i na toto území. A tak je tomu dodnes.

Město stávalo na významné obchodní stezce spojující Řecko s oblastí Dunaje a střední Evropou, což zajisté přispívalo k jeho prosperitě. Dodnes lze obdivovat základy antického divadla, paláců, pohanských chrámů, synagogy a kostelů. Na podlaze baptistéria z 5. až 6. století našeho letopočtu se vyjímají překrásné mozaiky znázorňující mořské živočichy, kopytníky i elegantního páva, jehož zobrazení najdeme i na minci makedonského desetidináru.

V archeologické lokalitě Stobi se turisté zastavují poměrně často. Byla totiž zapsána na seznam památek UNESCO, navíc je poměrně dobře dostupná. Těsně k ní přiléhá dálnice, kterou většina Evropanů projíždí cestou do Řecka.

STRUMICA A OKOLÍ, SONDA DO ŽIVOTA V MAKEDONSKÉ PROVINCII

Strumica je odlehlým makedonským městem s poklidným životním tempem, zároveň s poměrně vysokou nezaměstnaností. Ještě hůře je na tom venkov. Někteří lidé si tu přivydělávají například pěstováním tabáku a spousta místních se vydala za lepšími výdělky do západních zemí. Tito lidé si pak mohou pořídit honosné domy a své bohatství umí dát hodně najevo. Místní vesnice tak mnohdy připomínají městské čtvrti novodobé aristokracie, s jakými se můžeme setkat zejména ve východních zemích.

Strumica mne zaujala romskou čtvrtí, kde jsem se setkal s obrovskou vřelostí. Měl jsem to štěstí, že zrovna na dvoře jednoho domu probíhalo hudební nacvičování rodiny Aguševých, věhlasných strumických hudebníků.

VODOPÁD SMOLARE A JEZERO DORJAN

Na závěr průřezu mého putování ještě zmíním alespoň čtyřicetimetrový vodopád Smolare, který je největší stále tekoucí v Makedonii. Nachází se od Strumici coby kamenem dohodil. Dost vody má i v parném létě, neboť stéká ze severních svahů pohoří Belasica tvořícím hranici s Řeckem i Bulharskem. Co by kamenem dohodil, zbývá k nepříliš známému jezeru Dorjan. Jezdí sem spíše chudší makedonská klientela, krotě toho není natolik atraktivní jako Ohrid či Prespa v západní části země. Přesto se mi i tady velmi libílo. Na severní straně se tyčí horský masív a samotné jezero v příbřežní části prorůstá malebné rákosí. Tyto rozsáhlé porosty se zde vytvořily ale až s poklesem vodní hladiny v důsledku nehospodárného zemědělského využívání.

Odjíždět z Makedonie se mi vůbec nechtělo. Ale vše má svůj čas. Věřím, že do této opomíjené balkánské země opět brzy vrátím.

Více článků podobných jako článek Autostop v Makedonii naleznete zde v blogu.