Estonsko stejně jako Lotyšsko mělo počínaje 18. století mimořádně výhodné podmínky pro zakládání manufaktur a průmyslových podniků. Po té, co toto území Petr Veliký připojil k Rusku, naskytla místní podnikavé německé aristokracii jedinečná příležitost vyvážet své výrobky do tohoto obšírného impéria. Vznikl tak velký počet textilek, papíren, lihovarů a později i strojíren. Mnohé z těchto podniků se dochovaly dodnes a staly se alespoň v poslední době více ceněnými industriálními památkami.

TEXTILKA V NARVĚ (KRENGHOLMSKÁ MANUFAKTURA), POLOZAPOMENUTÝ PRŮMYSLOVÝ GIGANT

Narva je známa především půvabnou středověkou pevností, méně už rozsáhlou architekturou textilky, která byla největší v celém carském Rusku a Sovětském svazu. A i mezi konkurenty po celém světě se ji vyrovnal jen málokterý. Téměř jedno desetiletí ve výrobních halách textilní stroje už nedrnčí. Z nich tu jako odložený suvenýr po vyhlášení bankrotu zůstal pouze jediný. Pustá továrna je o letní sezóně každé nedělní odpoledne přístupná zvídavým návštěvníkům. Prohlídku, která začíná u vrat na ulici Joala, mohu z vlastní zkušenosti vřele doporučit. Průvodkyně si vás rozdělí na skupiny podle toho, který jazyk výkladu upřednostníte.

Historie Krenholmské textilky začíná roku 1857, kdy jižně od starobylého města Narvy založil podnik na výrobu hedvábných látek Johann Ludwig Knoop (1821 – 1894). Původem synek z obyčejné měšťanské rodiny v německých Brémách nejprve vystudoval obchodní učiliště Knop a pak se vydal do Manchestru, kde získal bohaté zkušenosti a znalosti v továrně na hedvábnou přízi De Jersey & Co. Roku 1829 ho firma vyslala coby obchodního zástupce do Moskvy. Na ruské prostředí a mentalitu si velmi rychle zvykl, což mu otevřelo cestu k závratné kariéře průmyslového magnáta a obchodníka ve velkém. O třináct let později Velká Británie zrušila vývoz a prodej textilních strojů do zahraničí, což Knoppovi přišlo víc než vhod. Od té doby je mohl prodávat do Ruska, kde během několika desetiletí uvedl do provozu téměř dvě stovky textilních továren. Tyto podniky ale nebyly v jeho vlastnictví. Na jejich zahájení a udržování výroby se pouze podílel. Do ruských textilek posílal anglické odborníky, bez jejichž znalostí a zkušeností by tyto podniky nevznikly vůbec. A nebo by nejspíše brzy zkrachovaly. Bavlnu dovážel z USA, čím vytvořil pozoruhodnou a rozsáhlou síť obchodních vztahů mezi průmyslově rozvinutou Británií a Amerikou i ruským impériem.

V Narvě Knoop vybudoval vlastní textilku, které se postupně rozrůstala o další a další budovy. Nakonec rozloha továrního komplexu, který zaujímal nejen levý břeh řeky Narvy, ale také ostrov Krengholm, přesáhla 320 ha, 320 00 akrů. Místo k založení textilky nebylo vybráno náhodně. Do Finského zálivu ústící řeka Narva umožňovala dobré dopravní spojení po moři s Evropou, kromě toho se samotné město Narva nachází zhruba na polovině cesty mezi Tallinnem a Sankt Petěrburgem. Pro výrobu elektřiny přišel vhod desetimetrový vodopád na řece Narvě, v rovinatém Pobaltí jedinečný a zároveň nádherný přírodní výtvor. V současnosti kvůli výše postavené přehradě je kamenité koryto se skalním prahem po většinu roku téměř vyschlé. Dravým proudem valící se řeky se lze pokochat pouze občas při vypouštění přebytečné vody.  

Ještě v carských dobách vyrostly jako houby po dešti domy pro úředníky, mistry i dělníky, svým surovým cihelným vzhledem připomínající spíše kasárna, dále hasičárna, nemocnice, škola pro více než tisíc dětí, pekárna a v neposlední řadě také tři církevní stavby: pravoslavný chrám pro Rusy, katolický pro Poláky a luteránský pro Estonce. Nezapomnělo se ani na pec pro spalování komunálního odpadu. Většina dělnických domů stojí dodnes. Stále fungující nemocnice se dochovala i s elegantní vstupní halou se schodištěm. V její architektuře se snoubí kubismus, secese a trochu i funkcionalismus.  V dobách Sovětského svazu k původní zástavbě přibyly bytovky a Dům kultury ve stylu socialistického realismu. Ten v posledních letech natolik zpustl, že se asi brzy promění ve zříceninu.

Po první světové válce ztratila Krengholmská textilka ruské odběratele a přestala fungovat. Výroba hedvábných látek, i když už v rámci státem řízeného národního a socialistického podniku, byla obnovena teprve po té, co se Estonsko stalo součástí Sovětského svazu a po skončení druhé světové války. Bavlna se ale už nedovážela z Ameriky, ale z Uzbekistánu. Gigantická textilní továrna přečkala v provozu zbývající dlouhé sovětské období. Její stroje zcela utichly znovu roku 2010 po vyhlášení bankrotu rovných šest let po té, co podnik zprivatizovala švédská firma Boras Wafveri AB. Z textilních strojů zůstal pouze jeden jediný kus. Osiřelý v prázdné a rozlehlé šedivé hale, jejíž strop podpírají dlouhé řady kovových sloupů, bývá už jen coby kuriózní starožitnost ukazován během prohlídek zvídavým turistům. Ostatní textilní mašiny se rozprodaly do Uzbekistánu, kde se dodnes ve velkém bavlník pěstuje i zpracovává. 

Rozsáhlý a jedinečný komplex továrních budov pomalu a jistě chátrá. Snad je zachrání plánované využití na kulturní a společenské centrum, i když se obávám, že ztratí mnohé ze svého industriálního kouzla. Snad developeři projeví maximum citu, co se týče různých přístaveb a přestaveb za použití supermoderních materiálů. Přesto si ale nedovedu dost dobře představit, zda a jakým způsobem se podaří tak rozsáhlé budovy bývalé Krengholmské manufaktury přizpůsobit novému využití. Obávám se, aby se výsledek nepodobal spíše opékání špekáčků ve slévárenské peci………….

ROPNÉ BŘIDLICE JSOU EVROPSKOU RARITOU

Od roku 1916 se ve východním Estonsku začalo s těžbou ropných břidlic, jež se hodí jako palivo pro elektrárny, případně z nich lze vyrobit plyn či speciální termickou úpravou získat i ropu. Těžbu ropných břidlic jakožto zdroj tepla podpořila i blízkost Sankt Petěrburgu, kam se do té doby po moři dováželo uhlí až z Británie. Za 1. světové války se jeho dodávky přerušily, kromě toho nebyl možný kvůli válec ani dovoz po železnici z Ukrajiny. Tehdy přišla dosud průmyslově nevyužívaná hornina velkoměstu na Něvě vskutku vhod.

Estonsko je jedinou evropskou zemí, kde se tato hornina těží. Ropné břidlice spaluje většina zdejších elektráren a díky jejich těžbě vyrostla města Kohtla Jarve a Kivioli. Ta se rozvíjela zejména v dobách sovětských, čemuž nasvědčuje typická socialistická architektura paneláků i veřejných budov. Stala se jakýmisi živými skanzeny minulého režimu s charakteristickou poměrně vysokou nezaměstnaností a místy, kde zejména zejména mladí zůstávat neplánují.

Nedaleko Kohtla Jarve se nachází zpřístupněný důl na těžbu ropných břidlic. Zajímavá je i monumentální budova úpravny vytěžené horniny. Krajině v okolí měst Kohtla Jarve a Kivioli dominují až několik desítek metrů vysoké haldy vytěžené hlušiny. Některé jsou stále černé a nezarostlé, jiné už jsou pokryté zelení a srostly s okolní přírodou. Ať už si budeme o těchto haldách myslet cokoliv, je nutno přiznat, že obohatily zdejší, pro milovníky hor šíleně nudnou rovinatou krajinu. Halda u Kivioli se stala nejen místem s výhledy široko daleko, ale pro místní obyvatele i atraktivní lyžařskou sjezdovkou.