ESTONSKO MNE ZAUJALO KRÁSNOU PŘÍRODOU I PAMÁTKAMI
Estonsko jsem autostopem procestoval dvakrát. Poprvé v posledním roce minulého století a pak o rovných dvacet let později. Již během prvního pobytu mi bylo zřejmé, že tato země si oproti dalším pobaltským republikám Estonsku a Lotyšku vede v ekonomice mnohem lépe a je ze všech nejupravenější. K hospodářskému vzestupu do určité míry přispěla blízkost Finska, které svému sousedovi nejednou poskytlo finanční podporu. Kromě toho Finové a Estonci mají k sobě blízko už i díky své jazykové i etnické příbuznosti.
S autostopem mám v Estonsku dobré zkušenosti, pominu-li jedno dvouhodinové a druhé tříhodinové čekání při výjezdech z Tallinnu v roce 2020. To se ale na kraji velkých měst stává často i jinde ve světě. Jak mezi Rusy, tak mezi Estonci jsem si našel několik opravdových přátel.
Z celkového počtu zhruba jednoho miliónu a tří set tisíc obyvatel zhruba dvě třetiny tvoří Estonci a jednu čtvrtinu Rusové. Ti obývají z velké části celé čtvrti metropole a také východní, s Ruskem sousedící regiony. Estonci bývají oproti Rusům méně spontánní a poněkud rozvážnější. Rusové zpravidla považují Estonce za extrémně pomalé a na jejich účet vytvořili obrovské množství vtipů. Jako například, že Estonci se zpravidla kvůli anegnotám na jejich účet neuráží, dokud neuplyne několik dní, nebo že místo záchranky se raději spoléhají na čas, který vše zahojí a že estonští psi začnou štěkat na zloděje teprve tehdy, když ti se ocitnou dávno ve vězení. A díky blízkosti Estonska je prý i Petrohrad méně rušný než Moskva nebo jiná ruská města.
Estonci naopak Rusům často vyčítají přílišnou živelnost, hlučnost a nezájem o estonský jazyk i kulturu, přestože tu žijí zpravidla už od sovětských časů. Oba národy jsou ale vlastně odsouzeni ke vzájemnému soužití a z vlastního pozorování mohu říci, že vztahy mezi nimi se oproti devadesátým letům o poznání zlepšily. Národnostní nevraživost všeobecně opadá, i když určitá vzájemná rezervovanost rozhodně nevymizela. Někteří Rusové pochopili, že bez dobré znalosti estonštiny se snižují jejich možnosti všeobecného uplatnění. A tak někteří konečně začali navštěvovat i jazykové kurzy.
Nejsevernější pobaltská země udivuje prolínáním skandinávské, německé i ruské kultury. Středověké pevnosti, kostely i historická města vzpomínají časy, kdy o nadvládu na území pozdějšího Estonska usilovali Dánové a řád německých rytířů. Barokní stavby i nejstarší pobaltská univerzita v Tartu pocházejí z dob, kdy zde vládli Švédové. Pravoslavné kostely a architektura v ruském stylu se začaly stavět po té, co švédský král Karel XII. prohrál válku s Petrem Velikým a musel se vzdát velké části Pobaltí ve prospěch ruského impéria. Němečtí šlechtici na zabraném území většinou zůstali a pustili se do zakládání továren, z nichž mnohé představují vskutku skvosty industriální architektury. Až do roku 1918 neměli Estonci svůj vlastní stát. Po dvaadvaceti letech samostatnosti Estonsko přichází sovětská okupace a s ní spojené období stalinských represí. Svobody se dočkalo až v roce 1991. Ze sovětských dob se dochovala především socialistická architektura velkých sídlišť i průmyslové objekty.
V Estonsku jsem si velmi oblíbil hlavně tučné poctivé jogurty a žitný chléb. Za typické estonské jídlo se považuje kama, výživná instantní kaše z praženého hrachu, žita a ječmene, někdy i z pšenice. Do jogurtů či jiných mléčných kysaných výrobků ji přidávají ale jenom ti, kterým se v dětství nestačila zprotivit. Osobně na kamě oceňuji nejen její příjemnou praženou chuť a vůni, ale také její jednoduchou přípravu. Jednou jsem neměl po ruce žádný mléčný výrobek, a tak jsem ji zalil horkou vodou a trochu osladil. I když vznikl pokrm poněkud minimalistický, docela mi to zachutnalo.
I když Estonsku, podobně jako ostatním pobaltským státům chybí hory, obdařila ho příroda jinými krásami. Především více než dvěma tisíci ostrovy, nádherným mořským pobřežím s útesy i obrovskými balvany, dále půldruhou půltisícovkou jezer, rašeliništi (ty tvoří čtvrtinu země) a lesy, které střídají louky nebo obilná pole, kde po sklizni zůstávají dlouhé řady válců slisované slámy. Tu a tam zpravidla o samotě stojí dřevěný, někdy zděný domek a na obzoru se k nebesům tyčí štíhlé věže kostelů. Kolorit země doplňují také větrné mlýny a drobné zámečky, které si vystavěli němečtí šlechtici v dobách carského Ruska. V Estonsku je mnoho míst, která jsou pro malíře prostých venkovských a přírodních scenérií jako stvořená.
Při troše štěstí se dá v Estonsku zažít příjemné léto, v červenci či první polovině srpna tu někdy panuje velmi příjemné počasí, kdy se denní teploty pohybují okolo 25 stupňů, zatímco v noci se ochladí jen mírně. Ale nebývá tomu každý rok. V mém případě jsem během pobytů v roce 1999 i 2019 teplá léta zažil. O to více jsem si tuto zemi oblíbil.
