TALLINN, VÝSTAVNÁ METROPOLE S BOHATOU HISTORIÍ

Publikoval Libor Drahoňovský v

Vyhlídka na Tallinn z kavárny na střeše Radisson Blu Hotelu

Pokud bych měl rozhodnout, které město považuji v pobaltských republikách za nejkrásnější, bez váhání řeknu, že Tallinn. Křivolaké uličky lemované starobylými měšťanskými domy, gotické kostely se štíhlými, k nebesům vypínajícími se věžemi, masivní hradby o celkové délce dva a půl kilometru, obranné věže, stará radnice s neopakovatelnou siluetou, pravoslavné kostely, čtvrti s harmonickou prvorepublikovou i strohou sovětskou architekturou a také supermoderní, tak trochu futuristické novostavby posledních jednoho až dvou desetiletí, poletující a skřehotající rackové, vůně blízkého moře, parky plné zeleně, a přístavní jeřáby na dohled. To vše a mnohé další zajímavosti lze spatřit estonské metropoli, jejíž počet obyvatel zdaleka nedosahuje ani půl miliónu. Staré město připomíná trochu pražské centrum, i když měšťanské domy mají spíše skandinávský ráz. Uličky jsou oproti Praze napěchovány návštěvníky o poznání méně, i když i zde nalezneme všelijaká nevkusná turistická klišé. Tuto kapitolu o Tallinnu dopisuji v květnu roku 2020, proto bych měl alespoň pro letošní jaro hovořit o turismu v čase minulém, ale doufejme, že i v budoucím……

Historie Tallinnu začíná roku 1219. Tehdy dánský král Valdemar II. se svým vojskem vypálil estonské hradiště Lindanise a na jeho místě založil hrad i nové město. (Ostatně slovo Tallinn v estonštině dodnes znamená dánské město, tan = dánský a linn = město). Již po několika dnech docela dobře vyzbrojení Estonci na dobyvatele zaútočili. Ti se dali na ústup a snad by byli i poraženi, kdyby nepodnikla proti estonským ozbrojencům rázný úder skupina slovanských Ránů pod vedením Vitslava, vazala a spojence dánského vojska. Ránové tehdy obývali Rujánu a přilehlé severoněmecké baltské pobřeží.

K této události se váže pozoruhodná pověst. Při útoku Estonců zmalomyslnění Dánové nabyli znovu odvahy a odhodlání k boji po té, co se z nebes zázračným způsobem snesl dánský prapor s bílým křížem na červeném pozadí. Stejně tak vypadá i současné dánská vlajka a tak se Dánsko tímto způsobem stalo zemí s nejstarší doložitelnou státní vlajkou na světě. A to přestože tato legenda pochází zřejmě až ze 16. století. Podle názoru historiků však Dánům k vítězství pomohl již zmíněný Vitslav se svými slovanskými bojovníky. To však ale nevylučuje, že Dánové měli znak své státu země pravděpodobně s sebou.

Dánové dobývají pevnost Lindanise (Tallinn), reprodukce obrazu C.A. Lorentzena z r .1809. Za originálem je nutno se vypravit do Národní Galerie v Kodani.

O ovládnutí dnešního severního Estonska, včetně Tallinnu měl zájem i řád mečových rytířů. S nimi Dánové se střídavými úspěchy bojovali, dokud se jim Valdemar IV (prapravnuk krále Valdemara II) nerozhodl roku 1346 území severního Estonska prodat. Svým způsobem pro Dánsko odlehlé oblasti se zbavil mimo jiné také proto, aby měl dost síly na obnovu dánského království, které převzal na počátku své vlády v zuboženém stavu a k tomu ještě zmenšené na pouhou severní polovinu Jutského poloostrova. Kromě toho se potřeboval také soustředit na boj Hanzou, obchodním spolkem severoevropských měst.

V Tallinnu se dochovala více než polovina hradeb i s věžemi. Ve většině evropských bývala zejména v 19. století nepotřebná opevnění bourána, aby se získal potřebný prostor pro nové domy i veřejné budovy. Tallinnští předběhli dobu a zachovali se jako správní památkáři.

V Tallinnu se během středověku usadilo mnoho Němců, kromě toho se stal významným členem Hanzy. V této souvislosti je nutno říci, že Estonci tvořili v Tallinnu neprivilegovanou vrstvu obyvatel, bývali obyčejnými řemeslníky, sloužili v domácnostech, případně pracovali jako nádeníci. V podobném postavení však bylo i mnoho německých obyvatel.

Uličky Tallinnu dýchají středověkem

Vláda křižáků ve východním Pobaltí skončila roku 1561, kdy livonský řád byl zrušen. Na toto území dostali zálusk Polsko, Dánsko, Švédsko i Rusko. A to se týkalo i Tallinnu. Car Ivan Hrozný se ještě téhož roku odhodlal k vyslání vojska, které město oblehlo. Tallinnští vyslali posli ke švédskému i polskému králi. Nakonec ale nehodlali na polskou pomoc čekat a raději složili přísahu švédskému panovníkovi Erikovi IV. Tak Tallinn připadl na půldruhé století Švédsku jako významné přístavní město, důležitější než Stockholm, který zdaleka neměl pro obchod tak výhodnou strategickou polohou. Roku 1710 se město podřídilo carovi Petrovi Velikému po té, co jeho vojska znemožnila přístup měšťanů k pitné vodě. Ve stejné době vypukla jedna z nejstrašnějších tallinnských epidemií moru, které podlehla většina obyvatel (podle některých statistik až 15000 lidí).

Stará ulička zvaná Sauna

Roku 1920 se Tallinn stal hlavním městem nově vyhlášené Estonské republiky, o dvacet let později stejně jako celé Estonsko zažil okupaci Sovětským svazem, o další rok později hitlerovským Německem. Roku 1944 připadl opět Sovětskému svazu. Metropolí obnoveného estonského státu se stal až roku 1991.

TOULKY STARÝM MĚSTEM ANEBO CO V TALLINNU ROZHODNĚ NEVYNECHAT

Ze spousty pozoruhodných pamětihodností estonské metropole se zmíním pouze o některých, protože jinak bych musel napsat rovnou celou knihu. Zastavme kromě hradu Tompea ještě u staveb prozrazujících moc a hrdost tallinnských měšťanů (radnice, budova Velké gildy a Dům Černohlavců) i u několika chrámů.

Přestože se bývalý tallinnský hrad zvaný Toompea nachází na vrcholku vyvýšeniny, nepůsobí nijak impozantním dojmem. Připomíná spíše venkovský zámeček, a to díky přestavbě ve 2. polovině 18. století, kdy jej nechala ruská carevna Kateřina II. mimo jiné přebarvit narůžovo. Původní středověký ráz si uchovala pouze severní a západní stěna, dále tři věže, z nichž ta nejvyšší zvaná Dlouhý Heřman (Der lange Hermann) pochází až z konce 14. století. V současné době je Toompea sídlem estonské vlády.

Bývalý hrad, dnes vládní rezidence

PRAVOSLAVNÝ CHRÁM ALEXANDRA NĚVSKÉHO, SVATEBNÍ DORT NA POHŘEBNÍ HOSTINĚ

V letech 1895 – 1900, tedy ještě za carského Ruska byl v Tallinnu nedaleko hradu postaven monumentální pravoslavných chrám zasvěcený sv. Alexandrovi Něvskému, nebeskému patronu ruských vojsk. Jeho dominantní poloha vadila jak tallinnským Němcům, tak i Estoncům, kteří jej ironicky nazývali svatební dort na pohřební hostině (myšleno obrazně na hostině, která pohřbila estonskou samostatnost. V době 1. estonské republiky se dokonce ozývaly hlasy navrhující symbol ruské moci zbořit. K tomu nakonec nedošlo a ani sovětské moci v 60. letech se nezdařil pokus zřídit v jeho prostorách planetárium. Díky tomu se chrám dochoval v neporušené podobě dodnes.

Pravoslavný chrám Alexandra Něvského byl postaven za finančního přispění cara Alaxandra III,, který takto vyjádřil vděčnost za šťastné vyváznutí z železničního neštěstí, když se svojí rodinou vracel roku 1888 od moře z Krymu do Sankt Petěrburgu.

TALLINSKÁ RADNICE, SYMBOL STŘEDOVĚKÉHO TALLINNU

Tallinnská radnice se považuje za nejlépe dochovanou gotickou radnici v celé Evropě. Její současná podoba pochází z 15. století a zaujme především elegantní štíhlou věží. Na vrcholku se nachází korouhvička v podobě vojáka s kopím. Jedná se o kopii středověkého originálu, který se nachází v muzejní expozici uvnitř radnice. Nazývá se starý Tomáš a váže se k ní pozoruhodná legenda. Když urození měšťané soutěžili, kdo z kuše trefí dřevěného pestrobarevného ptáka na dlouhé tyči, objevil se v jejích řadách jakýsi prostý mladík jménem Tomáš a trefil se hned na poprvé. Protože nepatřil do rodiny městské elity, nemohl dostat žádnou věcnou odměnu. Místo toho obdržel profesi městského strážného do konce svého života. A na jeho paměť prý byla odlita z mědi krásná korouhvička.

Původní gotická radnice
Originál korouhvičky zvané Tomáš se zajímavou legendou.
interiér radnice

VELKÁ GILDA A DŮM ČERNOHLAVCŮ SLOUŽILY JEN PRO MĚŠŤANY Z ŘAD TEHDEJŠÍCH VIP

VELKÁ GILDA

Z 15. století, konkrétně z jeho první poloviny pochází i budova Velké gildy, která sloužila nejbohatším německým měšťanům. Zde uskladňovali nejen své zboží, ale také pořádali obchodní jednání i oslavy. Z nich se největší oblibě těšila jízda květnového krále, který je svým způsobem obdobou jízd králů, které známe z jižní Moravy.
Samotná budova Velké gildy je poměrně strohou gotickou stavbou, proto ji mnozí návštěvníci Tallinnu nenavštíví. Myslím, že je to docela škoda už kvůli zajímavé muzejní expozici a krásně klenutým místnostem.

Poněkud strohá budova Velké gildy, cechu těch nejbohatších měšťanů
Klenutá místnost Velké gildy, dnes zajímavé muzeum o estonském národu.
Obraz zobrazující slavnost májského krále visí v jedné z mísnosti Velké gildy

DŮM ČERNOHLAVCŮ

Dům bratrstva Černohlavců, jedné z nejbohatších korporací německých měšťanů Tallinnu není sice zdaleka tak honosný jako Dům Černohlavců v Rize, nicméně je pozoruhodný svými kamenickými detaily z konce 15. století a také krásnou klenutou místností. Bratrstvo Černohlavců tvořili výhradně svobodní muži. Spolek tallinnských Černohlavců byl založen roku 1399, když se oddělili od členů Velké gildy. Kromě obchodních záležitostí měli na starosti například i obranu městského opevnění nebo likvidaci požárů. Za svého nebeského patrona měli sv. Mořice, patrona obchodníků a vojáků. Ten byl dle legendy s celou svojí legií popraven roku 287 římským císařem Maxmiliánem v dnešním Švýcarsku, po té co se odmítl poklonit modlám. U nás mu jsou zasvěceny kostely v Olomouci, Kroměříži a v Řevnicích u Prahy, kromě toho jej mistr Theodorik vyobrazil i v kapli sv. Kříže na Karlštejně. Mořic je počeštělá forma jména Mauricius, odvozené od slova mouřenín, tedy knižně černoch. Sv. Mořic údajně pocházel z Egypta, proto bývá zobrazován v tmavé pleti. Snědá hlava tohoto světce se proto stala erbovním znakem Černohlavců.

Dům Černohlavců v Tallinnu
Tento znak Černohlavců, hlava sv. Mořice, se nachází na zadní straně hlavního oltáře v chrámu svatého Mikuláše v Tallinnu

KATEDRÁLA PANNY MARIE, POČÁTEK STAVBY S TRAGICKOU HISTORIÍ

Při založení města byl postaven dřevěný kostel zasvěcený Panně Marii, poprvé zmiňovaný k roku 1233 v souvislosti se stížností římskému papeži na křižáky. Ti povraždili dominikánské mnichy, kteří kromě založení svého kláštera plánovali ještě vystavět z kamene mariánský chrám na místě již zmíněného původního dřevěného. V něm byla před pohřebním složena obrovská hromada jejich mrtvých těl. Nicméně již k roku 1240 se Dánům podařilo stavbu nejvýznamnějšího tallinnského kostela dokončit. Později se stal trojlodní katedrálou, v níž nalezli místo posledního odpočinku mnohé významné osobnosti. Mimo jiné například hrabě Jindřich Matyáš Thurn, velitel českých stavovských vojska na počátku třicetileté války. Aby po bitvě na Bílé hoře unikl jisté popravě, z Čech utekl a nakonec ve švédských službách nalezl uplatnění jako velitel tallinnské pevnosti.

Tallinnská katedrála
V katedrále nalezl místo svého posledního odpočinku i hrabě Jindřich Matyáš Thurn

KOSTEL SV. OLAFA A JEHO PŘEVYSOKÁ VĚŽ

Kostel sv. Olafa se pyšní věží, která díky své výšce přesahující 120 metrů patří k nejvyšším v Evropě. A v době svého vzniku v 15. století měla opravdu jen málo konkurentů. Věž složila v minulosti zároveň jako maják, dnes je z ní parádní rozhledna.

Výhled z terasy na část starého Tallinnu s kostelem sv. Olafa

KOSTEL SV. DUCHA, NEVELIKÝ, ALE ÚTULNÝ

Kostel svatého Ducha se svými nevelkými rozměry poněkud ztrácí v zástavbě starého města. Na mne osobně ale zapůsobil ze všech tallinnských církevních staveb nejvíce. Jeho vzhled se od 14. století nijak nezměnil, včetně malebné štíhlé věžičky. Jedná se vlastně o zmenšenou kopií věže tallinnské radnice, která si rovněž, jak již bylo výše zmíněno, uchovala autentický vzhled z dob svého založení. Tato shoda není náhodná, neboť kostel zprvu sloužil jako radniční kaple.

Do potemnělého, ale útulného interiéru proniká denní světlo jen úzkými gotickými okny. Poněkud mystické šero ještě umocňuje sedmnáctým stoletím datovaný mobiliář z tmavého dřeva, především kazatelna, rámy obrazů a vyřezávané balkony s krásně malovanými výjevy ze Starého i Nového zákona. Jejich styl prozrazuje tvorbu z venkova pocházejícího a s venkovem spjatého lidového estonského malíře, nikoliv nějakého školeného německého umělce.

Útulný interiér kostela sv. Ducha

Tento kostelík se stal svým způsobem kaplí Betlémskou pro Estonce. V 16. století se většina obyvatel Tallinnu přiklonila k Luterovu učení, které mimo jiné hlásalo, aby se bohoslužby nekonaly v latině, ale v lépe srozumitelných mateřských jazycích jednotlivých národů. A těmi v Tallinnu byli němečtí měšťané a Estonci, kteří se ve městě uplatnili obvykle jako řemeslníci, prostí obchodníci, sluhové a služky, občas i jako nádeníci. Tehdy byl tento kostelík vyhrazen pro bohoslužby v estonštině, zatímco němečtí měšťané se účastnili bohoslužeb v ostatních tallinnských chrámech.

V kostele sv. Ducha jsem se zdržel opravdu velmi dlouho. Moji pozornost upoutávala především témata a výtvarné ztvárnění obrazů na balkónech. I když jde o příběhy ze Starého i Nového zákona, vzhled zobrazených postav i okolní krajiny, nemá s dobou praotců Izraele a Ježíše Krista nic společného. Postavy jsou oblečeny dle módy a stylu 17. století, děje se často odehrávají v krajině s mohutnými duby a budovami evropského rázu. Nejvíce mi v paměti utkvěl například bosý rozsévač v prostém rolnickém oděvu nebo Noemova archa se středověkým hradem v pozadí.

Lidové malby v kostele sv. Ducha (Kain zabíjí Abela, Noemova archa)
Při zobrazení podobenství o rozsévači malíř namaloval rolníka v raně novověkém pracovním oblečení.

Kostel sv. Ducha mne překvapil ještě jedním skvostem, tentokrát v gotickém slohu. Hlavní trojdílný oltář se sochařským zpodobením Seslání sv. Ducha na apoštoly vytvořil roku 1483 slavný malíř Bernarda Notke z Lübecku. Dílo mimořádné profesionální úrovně a umělecké hodnoty jako zázrakem uniklo drancování interiéru roku 1524 v rámci protestantské ikonoborecké očisty.

Seslání sv. Ducha na apoštoly vytvořil roku 1483 slavný malíř Bernarda Notke z Lübecku

KOSTEL SV. MIKULÁŠE, GALERIE GOTICKÉHO UMĚNÍ

Další cenné dílo Notkeho se nachází v bývalém chrámu svatého Mikuláše (estonsky Nihulise), který od osmdesátých let minulého století funguje jako galerie gotického umění Estonska. Kostel vyhořel 9. března roku 1944, kdy sovětské letectvo při osvobozování od fašistů Tallinn bombardovalo. Dobové fotografie poškozeného kostela s ohnutou, přesnější řečeno vyvrácenou špičatou bání kostelní věže vypadají jako vystřižené z Apokalipsy. Naštěstí se alespoň část oltářů a hodnotných církevních předmětů byla v předcházejícím roce odvezena do bezpečí. Díky tomu se dochoval Notkeho Tanec smrti, který představuje v celé Evropě nejrozsáhlejší obraz malovaný na plátně s touto tématikou.

Chrám svatého Mikuláše založený ve 13. století tvoří výraznou dominantu města

Zachráněn byl také například velkolepý hlavní oltář z přelomu 70. a 80. let 15. století, mistrovské dílo malíře Hermanna Rodeho, který stejně jako Notke pocházel ze severoněmeckého Lübecku. Na nákladnou objednávku se složili nejen farníci, ale také členové Velké Gildy a Černohlavců.

Tři a půl metru vysoký rozevírací oltář při rozložení dosahuje šestimetrové délky. Řadí se k největším oltářům v celé severní Evropě. Z celkového počtu čtyř desítek světců je nejvíce pozorností věnováno sv. Mikulášovi a sv. Viktorovi, nebeským ochráncům Tallinnu, přičemž příběhy z jejich života jsou u každého zobrazeny na osmi výjevech.

S historií Tallinnu je spojen šestý z oněch osmi výjevů legendy o sv. Mikuláše. Tady světec před ztroskotáním zachraňuje koráb tallinnských kupců, členů Velké gidly i cechu Černohlavců, jejichž znaky jsou v podobě bílého kříže a hlavy mouřenína jsou umístěny na přídi korábu. A se stejné heraldické symboly jsou k vidění i na zadní straně oltáře.

Na osmém, tedy posledním zobrazení sv. Viktora vidíme světcovo tělo bez hlavy, právě před vhozením do řeky. I když se umučení dle legendy mělo odehrát v Marseilies okolo roku 290, umístil lübecký malíř tuto událost do svého rodného města. Díky tomu po sobě zanechal nejstarší doložitelné zobrazení středověkého Lübecku.

KOSTEL SV. ARCHANDĚLA MICHAELA, NENÁPADNÝ, ALE HARMONICKÝ

Kostel svatého Archanděla Michaela je nejvíce opomíjeným nejen díky tomu, že jeho exteriér církevní stavbu v podstatě nepřipomíná, ale také, tím, že je přístupný pouze o nedělních bohoslužbách. Po pozdější přestavbě z původní středověké svatyně zůstala pouze klenba. Venkovní fasáda připomíná spíše obyčejný dům, rozhodně ne kostel.

TALLINN 20. A 21. STOLETÍ, příspěvek se připravuje

Kategorie: CIZINA