PODOLSKO, ÚSEKY STARÉ SILNICE K BÝVALÉMU ŘETĚZOVÉMU MOSTU

Pokles hladiny Orlíku v zimě roku 2019/2020 umožnil prohlédnout si nejen základy domů, které stávaly na březích Vltavy a Otavy, ale také celé stovky metrů starých silnic, které vedly k přívozům a u Podolska k řetězovému mostu z roku 1848, přičemž se je prvním mostem na Vltavě mezi Týnem nad Vltavou a Prahou. Vedla po něm frekventovaná silnice mezi Pískem a Táborem a již v době první republiky byla vyasfaltována.

Řetězový most sloužil až do roku 1942, kdy ho nahradil monumentální a elegantní betonový most z roku 1942. Před napuštěním Orlické přehrady byl naštěstí řetězový most rozebrán a znovu postaven nad Lužnicí u Sádlece.

Prvorepublikový asfalt staré silnice i dnes udivuje docela dobrým stavem. Nad úrovní běžného vzdutí přehrady komunikaci po obou stranách řeky lemují staré žulové patníky. V zimní sezóně roku 2019/2020 se nejvíce navštěvovanou částí této komunikace na pravém břehu Vltavy stal malebný kamenný most nad Temešvárským potůčkem, jindy ukrytý pod hladinou přehradního jezera. Poblíž se dochovaly základy několika domů levobřežního Podolska.

Další tři pěkné, mechem porostlé kamenné mostky se dochovaly i mimo hladinu vzdutí Orlíka. Nachází se v lesa táhlého stoupání se zatáčkami. První v ostré zatáčce nad bezejmenným potokem, další dva nad terénními rýhami.

Na opačné straně řeky oproti protějšímu břehu mírněji stoupající asfaltku přerušuje řada kolejnic pro spuštění výletních lodí zaparkovaných mimo sezónu na přilehlém trávníku. Kromě toho nebývalý pokles vody odkryl také částečně dochované zdivo pravobřežní paty bývalého řetězového mostu.

ZVÍKOV, SILNICE K PŘÍVOZŮM

Poblíž Zvíkova a Žďákovského mostu spatřily dočasně světlo světa díky částečnému vypuštění Orlíka v zimě 2019/2020 neméně zajímavé, byť kratší úseky klesajících silnic. Nevedly k mostů, ale k přívozům.

Až do 60. let 20. století, kdy silnice mezi Milevskem a Miroticemi přemostila kaňony Vltavy a Otavy zhruba tři kilometry proti proudu od jejich soutoku, fungovaly pod ostrožnou zvíkovského hradu dva přívozy, spojující jak vltavský, tak otavský břeh. Od Varvažova vedla k pravému břehu Otavy stará silnice, přičemž bylo využito přijatélného klesání podél potůčku v malém údolí. Pro budování této komunikace šlo o nejvhodnější místo, neboť levý otavský břeh je většinou mimořádně strmý, případně skalnatý. Částečné vypuštění přehrady umožňuje shlédnout alespoň několik dalších desítek metrů klesání silničky od Varvažova.

Na protějším břeh Otavy pod hradem Zvíkovem byly povozy, později auta i autobusy převáženy na prámech. Silnice pak několik málo stovek metrů pokračovala podél okraje hradní ostrožny k dalšímu přívozu, tentokrát přes Vltavu. Na opačné straně řeky k Jickovicům následovalo táhlé stoupání. Ve 30. letech minulého století tu byla vybudována silnice s hlubokými úvozy a ostrými zatáčkami pojmenovaná po Dr. Kazimourovi. Staré patníky i kamenná svodidla zarůstají invazivní byliny a křoví. Naopak částečným vypuštěním Orlíka obnažený úsek této silnice mne příliš nezaujal. Není příliš zřetelný díky nánosům písku, pod kterým zmizely i dlažební kostky. Přesto nelituji, že jsem na toto místo vážil cestu. Odtud se vyjímá Zvíkov ve své majestátní velkoleposti a v korytě Vltavy je vidět jindy zatopená zajímavá skála tvořená mohutnými kamennými bloky.

ŽĎÁKOV, SILNICE K PŘÍVOZŮM

Ještě zajímavější úseky bývalých silnic odhalila snížená hladina u Žďákovského mostu. Jak na levém, tak na pravém břehu Vltavy se u staré komunikace spojující Plzeň s Táborem dochovaly především krásné podezdívky z pečlivě opracovaných kamenů. Kromě toho tuto silnici nad úrovní vzdutí Orlíka ve stoupání na levém břehu lemují mechem zarostlé patníky, zatímco na opačné straně řeky ve směru ke Kostelci nad Vltavou okraje staré cesty tvoří svodidla z kamenných desek na podezdívkách. I na nich se začíná podepisovat zub času. Zarůstají křovím i mechem a místy jsou rozbořená. Při pohledu ze Žďákovského mostu nejsou tato zajímavá místa vidět a většina návštěvníků, kteří se k povypuštěnému Orlíku vypravili, o nich ani zpravidla neví. Jak levobřežní, tak pravobřežní úsek staré silnice je skryt v údolích potoků, které se do Vltavy vlévají. Dna těchto údolí mají oproti vltavským srázům menší spád, což i tady přišlo vhod dávným stavitelům cest.