Na první výlet k částečně vypuštěnému Orlíku jsem vyrazil 17. ledna roku 2020. Během slunečného odpoledne jsem prošel zhruba šestikilometrový levobřežní úsek Vltavy od tábořiště pod Vranovem až k jezu u Nového mlýna u Doubravy. Údolí řeky jindy zaplavené do výše několika metrů jsem si zamiloval doslova na první pohled. Korytem pomalu tekoucí a nezkalená voda díky bezvětří jako zrcadlo odrážela borové lesy, skaliska i obnažené zabahněné břehy. Vzduch byl prosycen vlhkostí z rozplynuté mlhy. Do víkendu zbýval ještě jeden den, a tak údolí bylo liduprázdné. Údolím zavládlo ticho a jen v blízkosti jezů byl slyšet jejich šum.

Poblíž tábořiště u Vranova pokles hladiny odhalil hromady kamení a cihel po zbořených domech Horního Lipovska. Osadu kromě několika domků tvořil mlýn s pilou a více než jedno století tu fungovala papírna zásobující svými výrobky Prahu. Svůj provoz definitivně ukončila v 50. letech 19. století.

Pod vrstvou bahna zůstává ukrytý jez, který až do roku 1854 měl propusť pro plavení vorů na pravé straně. To se ukázalo jako nepříliš šťastné řešení. Proud řeky byl v tomto místě velmi dravý a pro plavbu na vorech či lodích při vyšším průtoku těžce zvládnutelný. Plavci (tj. voraři) v takových případech raději přejížděli přes hranu jezu. S loděmi to ale nešlo, a tak nezbývalo než složitý manévr risknout. 2. července (Čáka uvádí asi mylně 2. června) roku 1824 tu ztroskotal šíf (nákladní loď) na němž se tehdy plavil i devatenáctiletý Vojtěch Lanna, budoucí slavný podnikatel a průmyslník. Jistě by se utopil, kdyby ho zavčas omráčeného po pádu do vody nevytáhl duchapřítomný člen posádky.

Na paměť šťastného vyváznutí ze smrtelného nebezpeční nechal Lanna vztyčit na břehu řeky vztyčit kovový kříž s mramorovým podstavcem na opukovém kvádru. Dnes se tu nachází pouze jeho nepřesná kopie. Originál byl kvůli častým poškozením při povodních převezen již roku 1852 do Týna nad Vltavou a umístěn před dům č. p. 13 ve čtvrti Horní Brašov.

V Horním Lipovsku byl nový kříž vztyčen na skále, aby byl oproti předchozímu chráněn před povodněmi. Po vzdutí přehradní nádrže Orlík vystupuje nad hladinu jen jeho kovová část. Pouze při úbytku vody bývá kromě celého kříže vidět i skála. Tak tomu bylo i v zimě roku 2019/2020. Tato drobná, onu osobní dramatickou událost připomínající památka se nachází v krásném údolí obklopeném borovicemi. Pravidelný kvadratický podstavec nového kříže vypadá poněkud lépe než ten původní. Na přední straně kříže v Lipovsku se nachází krátký německý text vyjádřující Lannovu vděčnost za záchranu při výše zmíněném ztroskotání lodi:

Zum dankbaren Andenken an die Rettung aus dem Wasserfluthen bei dem am 2. Juli 1824 hier vorgefallenen schiffsbruche.

(Na vděčnou vzpomínku na záchranu z povodně při ztroskotání lodi 2. června roku 1824)

Počátek července roku 1824 nebyl pro plavbu na Vltavě zrovna příliš příznivý, neboť zůstávala rozvodněna po vydatných deštích během 22. až 26. června. Tato povodeň v Praze překročila průtok 3000 m/s, čímž se zařadila mezi osm nejhorších, které se odehrály letech 1500 až 2002. Během 19. století bylo na Vltavě takových povodní nejvíce. V Praze byl průtok 3000 m/s kromě roku 1824 překročen ještě v letech 1845, 1862, 1872 a 1890. V 16. století došlo k podobné povodni jen jednou. Konkrétně roku 1501, kdy průtok dosáhl ke 4000 m/s. Stejně tak v 18. století, kdy roku 1784 českou metropolí protékalo více než 4000 m/s. Až do roku 2002 byla největší povodní za posledních pět set let. V 17. století se neodehrála žádná povodeň s pražským průtokem nad 3000 m/s za sekundu, stejně tak jako ve 20. století. Průtok nad 4000 m/s. byl zaznamenán kromě již zmíněných let 1501 a 1784 ještě v roce 1845 i 2002, kdy se Prahou valilo nezměřitelných více než 5000 /s.

Od bývalého Horního Lipovska ve směru proti proudu Vltavy až k bývalé osadě Rejsíkov, která stávala na protějším břehu, procházím nejprve krátký skalnatý úsek, po té následuje mírný svah písčitého, blíže k vodní hladině řeky spíše bahnitého břehu. Tento více než kilometr dlouhý úsek vede po opracovaných kamenech jindy zcela zatopené potahové cesty. Další její název šifárna je odvozen od německého slova loď. To napovídá, že sloužila koňským spřežením, aby pomocí tažného lana vlekli po hladině Vltavy proti proudu až do Českých Budějovic lodě, které nebyly určeny pouze k jednorázovému použití. Těch bylo například v 19. století okolo 15% z celkového počtu lodí vyráběným především v českobudějovické a vltavotýnské loděnici již zmíněného Vojtěcha Lanny.

Vybudování potahové stezky souvisí se splavněním Vltavy v polovině 16. století. Císař a král Ferdinand I. Habsburský rozhodl, že se sůl bude do Čech dovážet ze Solnohradska, a to nejprve plavidly po řece Traun do Mauthausenu, odtud koňskými povozy do Českých Budějovic a následně na vorech či lodích po Vltavě až do Prahy. Protože potahová stezka byla vystavěna z pokladny panovníka, nazývala se občas i královka. Mezi plavci vorů se v 19. století začalo používat označení navigace a tehdy byla postupně vydlážděna. Tato stezka patří k unikátním technickým památkám a je škoda, že dochované části většinou zmizely pod vodní hladinou a nánosy bahna přehrad vltavské kaskády. Na druhou stranu jsou takto skryté úseky potahové stezky doslova zakonzervovány.

Plavba nákladních lodí po Vltavě a potahová stezka začala ztrácet svůj význam po vybudování železnice mezi Českými Budějovicemi a Prahou roku 1862. Od této doby proplouvalo celou trasu lodí méně a méně. Přesto až do sklonku 2. Světové války se do Prahy tímto způsobem občas vozil kámen z lomů blízkého, avšak zároveň poněkud odlehlého Sedlčanska. Někdy to bylo i dřevo a obilí. V knize Zmizelá Vltava Jana Čáka zaznamenal barvité vyprávění Františka Lišky z Radíče, který vzpomíná, jak ještě za první republiky on a jeho otec co by kočí vlekl nákladní lodě z Prahy zpět k žulovým lomům u Těchnice a Korců nebo do Kamýku, odkud se sváželo dřevo z pily nebo obilí a brambory. Výjimečně se vydávali až na Vltavotýnsko.

Cestou po bývalé šífařské stezce si vybavuji zobrazení koní tahajících s obrovskou námahou proti proudu loď, a také silné muže, kteří ji mohutnou dřevěnou tyčí uvádějí do pohybu. Například perokresbu Antonína Lewého ve výpravné publikaci Vltava někdy z 80. let 19. století vydanou v Ottově nakladatelství a také názornou ilustraci v nepřekonané knize Zmizelá Vltava (na str. 75 u vydání z roku 1996).

U bývalého Rejsíkova se nemohu odtrhnout od krásného starobylého jezu s původní dřevěnou propustí pro voraře. Na vydlážděné koruně se dodnes dochovaly kovové výstuže i protierozní prkna. Díky mimořádně slabému průtoku je vidět celý. Takto dochovaný starobylý jez představuje jedinečný unikát a doporučuji každému, aby ho rozhodně neopominul. A to i za cenu kilometrové zacházky po proudu od všeobecně známějšího jezu u Hladné. Nicméně, kdy jsem s k tomuto jezu vydal opět 8. března, byl již dávno pod vodou znovu napouštěné přehrady.

O další stovku metrů se zastavuje před obrazem Panny Marie ve skalním výklenku, o němž se o měsíc později z místního vyprávění dozvídám, že jej kdysi dávno nechal vytesat muž z vděčnosti za záchranu, když se pod ním v těchto místech prolomil led.

Šífařský chodník vede za Rejsíkovem po levém vltavském břehu. Zůstávám na pravé straně, a abych se nemusel brodit bahnem v blízkosti koryta řeky, jdu po kamenech či po písku o něco výše podél lesa. Míjím neshnilé, více než půl století staré pařezy, jejichž vzhled začíná být poněkud fosilní.

Podvečerní slunce dozlatova osvěcuje pravý břeh řeky, který tvoří kontrast se zbývající zastíněnou částí údolí. Zdálky slyším kvůli nízkému stavy poněkud utlumený hukot mohutného jezu bývalé elektrárny schwarzenberského pivovaru v Protivíně. Výrobna elektřiny vznikla roku 1929 na místě Nového mlýna, přičemž se tehdy zvýšil jez na téměř tři metry a na jeho západním konci vybudovala vorařská propusť s žulovými retardéry. I když tento jez není tak starobylý jako u Rejsíkova, zaujme svými rozměry a důmyslnou konstrukcí. Tři ledolamy z balvanů zpevněných dřevěnými kůly vypadají spíše jako nedostavěné a zcela nové. Rozhodně bych se nedomníval, že zůstávaly pod vodou nacházely více než půl století.