ORLÍK ČÁSTEČNĚ VYPUŠTĚN (2019/2020), PO BŘEHU OTAVY OD BOREČNICE K JISTCI

Pro další vycházku jsem vybral 1. březen. I tuto neděli, podobně jako v obě předchozí, se teplota vyšplhala k dvanácti stupňům Celsia. Vydal jsem se po proudu Otavy od jezu u bývalého Heringova mlýna. Po tři sta metrech následuje jez U Caisů a po ujití stejné vzdálenosti se zastavuji v místech bývalého Tlučkova mlýna u jezu s názvem Sulan.

Před chatovou osadou o půl kilometru dál se řeka stáčí mírně vlevo, zároveň se od břehu odklání červená Sedláčkova turistická stezka, která až do Jistce vede po krkolomných cestách lesem. Protože se tímto vyhýbá jednomu z nejhezčích úseků Otavy, i já se jí vyhýbám a raději se držím blízkosti řeky. Opět tak mohu potvrdit zkušenost, že ne vždy vedou turistické stezky těmi nejzajímavějšími místy.

Z louky před chatovou osadou je pěkný výhled na koryto řeky až ke skalám nad bývalým mlýnem s půvabným názvem Smetiprach. Cestou k němu přelézám dávno vyvrácené stromy na staré a neudržované Sedláčkově stezce zařezávající se do strmé stráně. Mlýn své pojmenování obdržel snad někdy koncem 17. století podle od mlynáře Matěje Smetipracha. Po požáru roku 1902 byl postaven mlý nový, nicméně jeho novostavba postrádala dřívější malebnost a dodnes po ní zůstaly jen sotva patrné základy.

U bývalého mlýna se více než z poloviny dochoval starý jez sestavený ze žulových balvanů a částečně z trámů a špalků. I když během února trochu pršelo a před několika dny napadl sníh, který ale většinou již roztál, průtok v Otavě není natolik velký, aby voda přetékala přes korunu jezu. Díky tomu se po něm mohu procházet a zároveň obdivovat jeho krásu. Ve zbývající části koryta, tam, kde kdysi jez pokračoval a také se nacházela propusť pro vory, se přes balvany valí proud poměrně čisté vody podobně zbarvené jako jezírka šumavských rašeliništ.

Od Smetiprachu pokračuji po břehu, který bývá obvykle zaplaven při vzdutí Orlické přehrady, až k jezu u Jistce. Přidávám do kroku, abych více než dvou kilometrový úsek překonal do setmění. Při spěchu nešikovně stoupnu na balvan, který se rázem překlopí. Ztrácím rovnováhu a padám těsně vedle vodní hladiny Otavy. Jsem rád, že jsem se neplánověně nevykoupal, očístím trochu ušpiněný oděv a nyní již jdu s trochu větší opatrností.

Čím více se vzdaluji od Smetiprachu, tím slaběji slyším říčním údolím rozlehájící se šum tohoto jezu. Zhruba po kilometru a půl předává jez u Smetiprachu zvukovou štafetu jezu u Jistce, jehož stále silnější hukot mne ujišťuje, že pro dnešek do plánovaného cíle dorazím včas. Jez v Jistci se řadí k nejkrásněnjším u nás. Je sestaven z precizně opracovaných žulových kamenů.

Dnes přes celý jez přetéká dost vody. S výjimkou kousku zdiva u vorové propusti. V dobách sucha, kdy průtok Otavy klesá na minimum a zároveň se snižuje úroveň přehradní nádrže, bývá vidět koruna jezu celá. Tak tomu bylo například na podzim roku 2015, stejně jako o dva roky později a také od podzimu roku 2019 až do letošního ledna. Voda v takových případech protéká pouze propustí pro vory. Letos jsem tuto podívanou již nestihl, tak doufám, že snad jindy se mi naskytne příležitost spatřit tuto technickou památku opět nasuchu.

Jez v Jistci se nachází hned za bývalým přívozem, který spojoval místní silnici mezi Loukou Vráží. Procházím kolem nájezdové rampy postavené z obrovských žulových balvanů. Na protějším břehu se dochoval celý úsek silnice dlážděný kočičími hlavami. K němu se plánuji podívat někdy příště.